„Balíčky s pekelným strojem“, vykřikuje titulek národně socialistických novin Svobodné slovo 11. září 1947. „Pokus o atentát na Dr. Zenkla a Dr. Drtinu. Ostražitostí úředníků kabinetu obou ministrů bylo zabráněno neštěstí.
Podobný pokus připraven též na ministra J. Masaryka,“ pokračuje líčení senzace dne.
Dne 10. září 1947 přicházejí na adresu národně socialistického náměstka předsedy vlády Dr. PetraZenkla (1884–1975) a ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny (1900–1980) podivné balíčky.
Zenklově osobním tajemníkovi Františku Ambrožovi se nezdá podivný uzlík na víčku dřevěné krabičky, kterou balíček skrývá. Proto povolá bývalého legionáře a technika Spilku. Který uvnitř objeví pekelný stroj. Tajemník okamžitě zvedá telefon a volá policii.
Je 11,20 hodin a policisté jsou v kanceláři za deset minut. Záhadný předmět si odvážejí. Podobně to dopadne i na Drtinově ministerstvu.
Už během večera se novinka bleskurychle šíří Prahou. Krátce na to vychází najevo, že třetí zásilku měl dostat nestranický ministr zahraničí Jan Masaryk (1886–1948). Kvůli špatné adrese ale zůstala na poště v pražských Střešovicích. Razítko pochází z poštovního úřadu č. 3 v Ostrovní ulici.
První falešné stopy
Začíná výslech úředníka, který zásilky převzal. „Muž asi 40–45 let. Světlé kaštanové vlasy, plnější vyholený obličej,“ zní popis osoby, která podle jeho výpovědi přistoupila k poštovní přepážce.
Udala odesílací adresu parfumerie K. Malý, Praha III., Nerudova ulice. Jeden z balíčků odevzdala A. Malá se stejnou adresou.
Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský (1901–1952) prohlašuje, že atentát si spáchali sami národní socialisté. Ti jsou s komunisty, kteří událost zesměšňují, od této chvíle na kordy.
Napjatá situace rozděluje veřejnost na dva tábory: komunistický a protikomunistický.
Zvyšují se bezpečnostní opatření na hranicích státu a na poštách. 14. září 1947 policie hlásí první výsledky vyšetřování: krabičky jsou domácí výroby a pocházejí z doby protektorátu.
Vyrobil je obuvník Stanislav Pilař ve Vršovicích a některé z nich prodal do obchodu s dárky na Václavském náměstí č. 42. Odsud údajně pocházejí i stužky na ovázání. Jde ovšem o podvržené stopy…
Viníka práskne starosta
Mezitím si Ladislav Loveček (†1986), bývalý starosta vesnice Krčmaň u Olomouce, listuje doma novinami. U jedné fotografie překvapeně polkne.
Přesně takové krabičky přece nedávno viděl na návštěvě u svého kamaráda, truhláře a komunisty Jana Kopky! Když tehdy upoutaly jeho pozornost, Kopka prohodil, že jsou určeny pro „pěkné dárky, pro pekelné stroje.“ Loveček váhá, ale nakonec se rozhodne všechno oznámit.
Na policii se ale bojí jít, proto navštíví sekretariát národně socialistické strany v Olomouci a svěří se jejich okresnímu tajemníkovi Františku Kolavovi (†1968).
Informace se dostane až k jejich generálnímu tajemníkovi Vladimíru Krajinovi (1905–1993), který situaci probere s brněnským vrchním komisařem JUDr. Aloisem Přikrylem. Ten si pozve Lovečka, který krabičky podrobně popíše. Když se potvrdí, že se skutečně shodují s těmi, jež byly použity při pokusu o atentát, Přikryl zahájí vyšetřování.
Kopka nakonec přiznává výrobu krabiček. Komunistický prokurátor Dr. Karel Turek si 19. listopadu 1947 k sobě pozve olomouckého státního zástupce Františka Doležela (†1972), který případ dostane.
Obratné matení
Doležel se pustí do práce a komunisté mají z vývoje situace těžkou hlavu. Do vyšetřování proto vstupuje jejich člověk, kriminální rada Josef Görner, který přikazuje Přikrylovi, aby mu hlásil všechny podrobnosti o postupu pátrání.
Informace dostává i ministr vnitra Václav Nosek (1892-1955), který ale kličkuje a leccos zamlčuje. Objevení krčmaňské stopy mu není vhod, na výsleších se totiž podílí příliš mnoho kriminalistů unikajících spárům komunistické strany.
Nemůže otevřeně říci, že pražská stopa byla klam. Počet podezřelých lidí, kteří mají s atentátem něco společného, roste.
„Předseda MNV v Krčmani Josef Štěpánek byl podezírán, že je oním mužem, který na pražské poště balíčky odesílal,“ popisuje historička Zora Dvořáková (*1934).
Ministerstvo vnitra hází Doleželovi při vyšetřování klacky pod nohy, protože všechny nitky vyšetřování směřují do komunistického sekretariátu.
Pod kontrolou StB
O Doleželovi se mluví jako o státním zástupci, který stíhá komunisty, přitom postupuje nezaujatě. Komunisté ho ale nenávidí. Jednou vtrhne do Doleželovy kanceláře Görner. „Žádám vás, abyste zastavil přípravné vyšetřování případu atentátu.
Šetření v Praze je již ukončeno a krabičky vyrobil Stanislav Pilař.“ Doležel nesouhlasí a jeho příkaz považuje za vměšování do pátrání. Tuší odkud vane vítr, a ví, že je nepřetržitě sledován Státní bezpečností.
Odposlouchávají i jeho telefonické hovory, proto když chce předávat zprávy Dr. Zdeňkovi Marjankovi, radovi z ministerstva spravedlnosti, informace o pokroku v celé kauze, musí je šifrovat. Interpelační dny v Národním shromáždění 21. – 23. ledna 1948 se nesou ve znamení krabičkové aféry. Ministr spravedlnosti Drtina ve své řeči potvrzuje závěry o pravosti stopy z Krčmaně.
Karta se obrací
Napětí mezi komunisty a nekomunisty graduje. Ministři národně socialistické, lidové slovenské demokratické strany podávají 20. února 1948 demisi. Komunistický předseda vlády Klement Gottwald (1896–1953) vyzývá 21. února 1948, aby lidé zakládali akční výbory Národní fronty.
Jejich úkolem bylo zajistit vyhození všech, kteří nesouhlasí s komunistickou politikou.
Upozorňuje na „rozvratníky a pomahače velezrádců.“ Pro státní bezpečnost to znamená možnost zlikvidovat každého, kdo upozorňuje na nepoctivost a provokace komunistů. Zatímco Kopka, Zapletal a další obvinění v celé aféře jsou propuštěni, Státní bezpečnost naopak od 23. února začíná předvolávat k výslechům a postupně zatýkat všechny, kteří se na vyšetřování podíleli, hlavně Marjanka, Doležela, Kolavu a Lovečka… „Nezákonnost opět triumfovala, ale po formální stránce bylo vše v pořádku,“ komentuje komunistickou justici Dvořáková. Marjanko umírá ve vazbě, další si odpykají trest a vězení se na nich krutě podepíše.
