Jejich historie se píše celá tisíciletí, přesto se s nimi ne každý dokáže pohodlně najíst.

I tak jsou dnes hůlky neodmyslitelnou součástí mnohých kultur a používá je téměř třetina světové populace, což se přibližně rovná množství lidí, kteří preferují vidličku a nůž.

Čínský národ na svůj věhlasný nástroj poprvé sáhne pravděpodobně již před 4 000–5 000 lety. V té době ale zatím patří spíš do kuchyně než na jídelní stůl, dokonale se totiž hodí k vytahování potravin z vařící se vody či rozpáleného oleje.

Z nouze cennost

Jedna stará čínská pověst vypráví příběh o vojenském veliteli Ta Jü, který od svého vládce Šuna (23. –22. století př. n. l.) dostane za úkol prohloubit řeku, která na území jeho říše způsobuje povodně.

Během výpravy si velitel na chvíli odpočine a do kotlíku dá vařit maso. Vzápětí si však uvědomí, že nemá nic, čím by ho mohl vytáhnout ven – ruce by si opařil a nemá čas čekat, až vychladne.

Uřízne proto ze stromu dvě větvičky, kterými maso z rozžhaveného kotle vytáhne a sní. Ostatní muže jeho vynalézavost osloví a začnou ho napodobovat.

Proslaví je nouze

Součástí prostřených stolů se ale hůlky stávají až mezi 5. a 4. stoletím př. n. l., kdy v zemi dochází k prudkému nárůstu populace.

Kuchaři se musejí naučit šetřit penězi, začnou proto potraviny krájet na menší kousky, které se rychleji uvaří a jejich příprava tak spotřebuje méně energie. Díky malým kouskům na talíři se nože postupně stanou zbytečnými nástroji, protože už není co krájet.

Na tom má jisté zásluhy i čínský filozof Konfucius (asi 551–479 př. n. l.), který je jakožto vegetarián toho názoru, že nože u stolu zbytečně evokují jatka a smrt.

Ne všichni jsou si rovni

Prim mezi příbory tak postupně získávají hůlky a během následujících staletí se rozšíří i do dalších asijských zemí, především Japonska, Koreje a Vietnamu. Brzy se po celé Asii začínají vyrábět ve velkém.

Kvůli společenským rozdílům se využívá rozličných materiálů – nižší vrstvy obyvatel používají bambusové nebo dřevěné, zatímco ty bohatší si mohou dopřát kvalitnější ze slonoviny, nefritu, korálu, achátu nebo mosazi.

Královská zrada

Ti nejvýše postavení jedinci, tedy panovníci a aristokraté, hodují s hůlkami stříbrnými, protože ty dokážou odhalit zradu. Jak je to možné? V té době se totiž věří, že stříbro zčerná, pokud přijde do kontaktu s pokrmem otráveným kyanidem či arsenem.

Tato myšlenka ale akorát vede ke zbytečným nedorozuměním, jelikož stříbro v reakci na jed barvu nemění. Zato například ve styku s obyčejným česnekem či cibulí, které obsahují sulfan (neboli sirovodík), se tak v některých případech stát může.

V dobrém i ve zlém

Roku 1878 jsou Japonci první, kdo přichází s jídelními hůlkami na jedno použití. Ty jsou sice pro spoustu restaurací praktické, ochránci přírody však zrovna nejásají – některé zdroje uvádějí, že v Číně na jejich výrobu každoročně padne na 4 miliony stromů.

Originální využití pro ně najdou firmy, které chtějí otestovat zručnost potenciálních zaměstnanců – uchazeči o práci mají za úkol pomocí hůlek třídit malé korálky nebo navléknout jehlu na nit.

Podle některých vědců může pravidelné používání hůlek dokonce přispívat ke zlepšení paměti.