Ve škole nás učili, že Kryštof Kolumbus objevil Nový svět omylem, když se ztratil při plavbě do Indie. To ale vůbec není pravda. Od počátku byl odhodlaný vypravit se na západ. Co ho k tomu inspirovalo? A proč tvrdil, že chce plout do Indie?
Kolumbus se na svoji první výpravu vydal na dne 3. srpna 1492, když se svými třemi karavelami, Santa Maríou, Pintou a Niñou, vyplul z přístavu Palos de Frontera nedaleko španělské Huelvy. Lodě pluly na Kanárské ostrovy.
Už 6. srpna ale prasklo kormidlo Pinty, která tak musela být opravena na ostrově Las Palmas. Na cestu se proto lodě znovu vydaly až 6. září. Když ještě 10. října nespatřila posádka v dáli žádnou pevnou zemi, začala si stěžovat.
Aby Kolumbus zabránil rebelii, slíbil námořníkům část ze zisku z této obchodní cesty.
Země na obzoru!
Kupodivu hned nazítří objevila posádka na hladině oceánu větev šípkové růže, jinde rákos či kus opracovaného dřeva. V deset hodin večer zahlédl Kolumbus třepotající se světlo v dáli.
Ve dvě hodiny ráno dne 12. října 1492 spatřili námořníci v dálce břehy pevniny. Dopoledne se posádka vylodila na ostrově v Bahamském souostroví, který Kolumbus pojmenoval San Salvador. Žádné zlato na ostrově ale nenalezl, a tak vyrazil dál.
Po několika neúspěšných zastávkách připlul 28. října na Kubu. Následně přistály Kolumbovy lodě dne 6. listopadu na ostrově Haiti, který mořeplavec nazval Hispaniolou.
Slavný návrat do Evropy
Kolumbus byl na ostrově přijat místním kasikem (indiánským náčelníkem) Guacanarim a nechal zde také vystavět pevnost Navidad (Vánoce), ve které zanechal jako posádku 43 lidí. V noci z 24. na 25 prosince u břehů ostrova ztroskotala Santa María.
Na cestu zpět do Španělska tak vyplula flotila tvořená jen dvěma loděmi. Na palubě vezla 10 indiánů a množství cenných vzorků, například bavlnu či aloe, kterými chtěl Kolumbus dokázat bohatství Nového světa.
Začátkem března připlul slavný objevitel zpět k evropskému pobřeží, když dosáhl břehů Portugalska.
Opravdu chtěl Kolumbus plout do Indie?
Obecně přijímaná teorie tvrdí, že Kolumbus chtěl plout do Indie, pouze tzv. západní cestou, a během výpravy zcela náhodou objevil Ameriku.
Ovšem slavný mořeplavec se na cestu pečlivě připravoval, navíc byl poměrně zkušeným kresličem map, přivydělával si tím během svého pobytu v Portugalsku. Už tehdy bylo všeobecně přijímaným faktem, že je země kulatá.
Kolumbus studoval spisy Aristotela, Senecy a dalších autorů, opíral se o údaje mořeplavců či tehdejší poznatky o přírodě. V cestě ho podporoval i slavný kartograf Paolo dal Pozzo Toscanelli (1397–1482), jež mu poskytl mapu světa, kterou sám stvořil.
Co změnila zima na Islandu
V roce 1477 se Kolumbus vydal na Island, kde strávil na farmě Ingjaldshóll celou zimu. Historie tohoto místa sahá až do 10. století, v minulosti Islandu hrála kvůli pěstovaným plodinám významnou roli.
Posledními obyvateli byla opuštěna roku 1966, a to kvůli postupující větrné erozi, která zhoršila kvalitu zdejší půdy. Stále se zde ale nachází kostel z roku 1903, do kterého přicházejí lidé ze širokého okolí.
V kostele visí malba znázorňující Kolumba spolu s místním knězem, jak spolu studují mapu.
Inspirace cestami odvážných Vikingů
Je více než pravděpodobné, že během svého pobytu na Islandu se Kolumbus dozvěděl o tom, jak byl Island osídlen Vikingy i o jejich cestách do Nového světa. Možná se jimi inspiroval a chtěl tyto neznámé světy znovu objevit.
Zvláště když podle místních záznamů poslední loď z Ameriky připlula s nákladem dřeva přes Grónsko na Island až roku 1347. Velice dobře si však uvědomoval, že pro dobrodružnou výpravu by finance sehnal jen stěží, a tak se rozhodl jako zástěrku použít prověřenou obchodní cestu do Indie, se kterou evropské země tehdy běžně obchodovaly.
Obávanými námořními lupiči z donucení
Proč se vlastně Vikingové vydávali na námořní výpravy, které z nich v průběhu pěti století učinili obávané lupiče? Mohlo za to ustanovení, že na otcovském dvoře mohl hospodařit pouze nejstarší syn. Ti mladší tak museli hledat štěstí jinde.
Na moře se ovšem vydávali i nejstarší synové, když zatoužili získat nezávislost. V Norsku totiž bujely snahy o sjednocování půdy. Kdo se jim nebyl ochoten podřídit, raději opustil svůj majetek a vydal se na moře.
Vikingové pluli na malých plochých člunech, které byly rychle na moři i řekách a usnadňovaly jim odvoz kořisti, žen, zlata, otroků i vlastních raněných.
Island, země zaslíbená
Historie jejich výprav na západ započala díky Haraldovi I. Krásnovlasému (850–933), prvnímu králi, který sjednotil Norsko. Norští velkostatkáři, kteří se odmítli podrobit jeho nadvládě, opustili zemi a vydali se na západ.
Dorazili na Island, o kterém psal už benediktýnský mnich svatý Beda Venerabilis (672–735) jakožto o ostrově vzdáleném šest dní plavby na sever od Británie, kde „není v létě noci a v zimě dne“. Před Vikingy jej zřejmě obývali irští mniši.
Do většího povědomí ale vstoupil až poté, co jej v poslední čtvrtině 9. století začali osidlovat právě Skandinávci.
Za osídlením Grónská stála prudká povaha
V té době byl Island zeleným zalesněným ostrovem s horkými prameny, než to změnila malá doba ledová, jež vypukla ve 14. století. Vikingové Island zcela zalidnili, a stal se rovněž výchozím bodem pro jejich další výpravy na západ.
Ne zcela dobrovolně se na moře vydal také Erik Rudý (950–1003). Ten proslul svojí vznětlivostí a násilnou povahou. Za své běsnění na Islandu byl dán roku 982 do klatby a na tři roky mu byl zapovězen vstup do domoviny.
Vydal se tedy hledat štěstí jinam a našel ho v Grónsku, kde spolu se svým přítelem sedlákem Herjúlfem založili dvě osady.
Kruté podmínky v zemi ledu
Vikingové byli zvyklí čelit nehostinným podmínkám, ale situace v Grónsku byla doslova neutěšená. Bojovali s nedostatkem dřeva na topení i stavbu domů, stejně jako železa na zhotovení nářadí. Nepřátelské pak byly jejich vztahy s původními obyvateli, Eskymáky.
Není proto divu, že se zdejší osadníci snažili hledat novou zemi, kde by podmínky pro život byly přece jen snesitelnější. O jedné takové se doslechli. Do Grónska se za rodinou vydal i Bjarni Herjólfsson.
Cestou jeho posádku stihla nepřízeň počasí a oni dopluli k neznámým břehům. Co to bylo za místo, chtěl zjistit Leif Eriksson (asi 970–1020), syn Erika Rudého.
Leif Eriksson objevuje Ameriku
Jeho posádku čítalo 35 mužů včetně jednoho Němce, který se jmenoval Tyrkir. Kolem roku 1000 se vydali na západ. Nejprve objevili zemi, kterou zřejmě dříve spatřil Bjorni. Ve člunu se dopravili k pevnině, aby zjistili, že je pobřeží samý kámen.
Místo proto pojmenovali Helluland – Země s plochými kameny. Nehostinné pobřeží jim ale nemělo co nabídnout, a tak se vydali dál. Dopluli na jiné místo, kde se z bílého písečného pobřeží zvedaly lesy, proto lokalitu nazvali Markland – Lesnatá krajina.
Přezimovat se ale nakonec rozhodli jinde, na místě, kde objevili vinnou révu. Vikingové ji neznali, ale Němec Tyrkir ano. Oblast pojmenovali Vinland – Země vína.
Vikinská osada na Newfoundlandu
Na jaře naložili loď dřevem a vinnou révou a vrátili se domů. Důkazy o této výpravě našli archeologové v severní části kanadského ostrova Newfoundlandu, kde objevili pozůstatky vikinské osady, v provincii Ontario pak byl nalezen vikinský hrob.
Vikingové tak byli prvním evropskými objeviteli Ameriky, do které možná přinesli i křesťanství. V islandských análech je záznam o tom, že roku 1121 navštívil Vinland biskup Erik.
Jeho mise ale zřejmě nebyla zdařilá, neboť o dva roky později žádali obyvatelé Grónska Norsko o zaslání nového biskupa do země.
Obchod i boje s indiány
Úspěšných i méně úspěšných výprav do Vinlandu učinili Vikingové z Grónska více. Je znám příběh o cestě Thorfinna Karlseffniho a jeho ženy Gudrudy, kteří navázali obchodní styky s tamními indiány a měnili kožešiny za sýr.
Některé jiné výpravy skončily boji s místními, které se zřejmě staly důvodem, proč Vikingové v Americe nikdy nevytvořili stálou kolonii. Klimatické změny ve 14. století později změnily životní podmínky v Grónsku.
Vikingové již nemohli chovat dobytek a stali se závislejšími na rybolovu. Kvůli tomu častěji vypukaly šarvátky mezi nimi a místními Eskymáky.
Unikli Vikingové svému osudu?
O záchranu grónských Vikingů se zřejmě pokusila norsko-švédská expedice, vedená zkušeným mořeplavcem Paulem Knutsonem. Jeho loď Knarre měla vyplout z Bergenu roku 1355 a dorazit na Island a poté do Grónska. Podle nálezu tzv.
Kensingtonského kamene s runovými znaky na severu Ameriky se soudí, že se jí podařilo dostat až na americký kontinent.
Jisté ale je, že roku 1379 se boje mezi Vikingy a Eskymáky vyhrotily, což způsobilo zánik vikinských osad v Grónsku a tím i konec jejich výprav na západ.
Kolumbovo „znovuobjevení“ Ameriky
Informace o Vinlandu upadly v zapomnění, díky čemuž mohl Nový svět o více než 100 let později, na základě informací o cestě Leifa Ericssona, znovu objevit Kryštof Kolumbus.
Až teprve jeho návštěva Ameriky znamenala zahájení trvalého styku mezi Starým a Novým světem, podnítila několik století dlouhé období evropské kolonizace amerického kontinentu a významně ovlivnila vývoj moderního západního světa.
A právě proto je rok 1492, kdy Kolumbus Ameriku „objevil“, považován za počátek novověku.
