Chlebu s máslem to spolu dokonale ladí a tvoří tak základ nejedné kuchyně. Kdy na to ale lidé přišli a poprvé si namazali krajíc? Odpověď je vlastně tak trochu zamotaná…
Odskočme si na chvilku do Polska, kam na počátku 16. století proniká Řád německých rytířů. Vojáci tu padají jako hrušky a není to jen vinou bojů. V té době se totiž začne šířit mor!
Na hradě v Olsztynu jako správce právě pracuje Mikuláš Koperník (1473-1543), který se zajímá nejen o astronomii, ale i o medicínu, a neujde mu zajímavá skutečnost – morem onemocní vždycky jen ti, kteří jedli chleba.
A vlastně není divu, chléb je tmavý a není na něm vidět špína. A ani nechtějme vědět, co všechno se s ním po cestě z pece až na jídelní stůl asi stane!
Zákon namazaného krajíce
„Pokud chléb nakrájíme a plátky namažeme máslem, snadno přeci poznáme, jestli někde nespadly na zem,“ napadne tehdy Koperníka a hygienické opatření postupně přebere celá Evropa.
Známý příběh má už dnes bohužel několik háčků. Pokud ponecháme stranou skutečnost, že krajíc chleba přeci jen nemusí padnou vždy namazanou stranou dolů, tak hlavně tehdy ještě nikdo netušil, že existují nějaké bakterie.
Jistě, mohlo jít jen o Koperníkovu geniální intuici, ovšem historici postupně najdou nové skutečnosti.
Svačinka na ryby
Zvyk mazat máslo na chleba tu totiž byl již dříve!
Úplně první zmínka překvapivě nepochází z kuchařských receptů, ale z anglické knihy rad pro rybaření The Boke of Saint Albans z 15. století.
Autorka, řádová sestra Juliana Bernersová (1388-1460), radí namazat si sebou k vodě právě chleba s máslem, aby byla svačina vydatnější a dlouhé čekání na úlovek se dalo lépe zvládnout.
V literatuře ze 17. století již pak najdeme mnoho zmínek o toustech namazaných máslem, oblíbených mezi vesničany, ale třeba i vysokými úředníky, kteří si je berou do práce.
