Tvář se křiví bolestí, ale zocelené nohy s vyrýsovanými svaly ukrajují poslední kilometr maratonu. Když prorazí cílovou pásku, euforie se mísí s vyčerpáním. Nejhezčím vyčerpáním, jaké se dá zažít.
„Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů.- Jestli chcete něco zažít, běžte maraton,“ skládá Emil Zátopek hold královské běžecké disciplíně.
Sedmý z osmi dětí do chudé rodiny. Takový ortel vyřknou sudičky u kolébky Emilu Zátopkovi (1922‒2000). Jenže Emil se umí statečně prát s osudem. Nestěžuje si a nevzdává se.
Když v šestnácti letech nastupuje jako učeň ve zlínských obuvnických dílnách Tomáše Bati, což mu přináší skvělou šanci. Stát se „Baťovcem,“ tedy mladým mužem v Baťových závodech tehdy něco znamená, i když podmínky jsou tvrdé. „Stejný baťovský dril, jaký mu v každodennosti znepříjemňoval život, mu dlouhodobě prospíval,“ píše současný publicista Pavel Kosatík.
V Baťově továrně má postaráno nejenom o práci, ale i o vyplnění volného času.
Výmluvy nepomohou
V roce 1941 si mladého Emila vyhlédne vychovatel. „Poběžíte závod Zlínem,“ oznámí jemu a třem dalším vybraným chlapcům. Zátopek se ale brání.
Nechce se mu. „ Mám bolavé koleno,“ argumentuje. Věří, že se dostane do nemocnice a ze závodu se bude moci „ulít.“ Trenér ale nechce nic takového slyšet. „Půjdete na prohlídku k doktorovi,“ rozkáže přísně. „Zdravý,“ prohlásí lékař.
Žádné výmluvy nepomohou. Na start se musí dostavit. Alespoň tedy nenápadně zmizí v čítárně s učebnicí. Doufá, že si ho tam nikdo nevšimne a unikne pozornosti. Marně.
Najdou ho i tam a na start ho téměř dovlečou. Ve chvíli, kdy ale vyrazí ulicemi , propadne obrovskému nadšení. „Když jsem se rozběhl, cítil jsem, že chci vyhrát, ale skončil jsem až druhý.
A tak to celé začalo,“ vzpomíná po letech Emil na svoje pocity z prvního závodu. Stát bez jakéhokoliv tréninku na stupních vítězů je opravdu úspěch.
Armáda jako šance
Atleti Baťova sportovního klubu si rodící se talent berou do parády. Známý český běžec Jan Haluza (1914‒2011) začíná Zátopka trénovat. Společně vyrážejí na závody. Úspěchy se brzy dostavují rychle.
Už v roce 1944, tedy pouhé tři roky od chvíle, kdy se poprvé pořádně rozběhl, stihne pokořit hned tři československé rekordy, a to na 2000, 3000 a 5000 metrů.
Během jeho závodní kariéry jich padne 50–v rámci československého sportu a rovnou 18 světových. Po osvobození v roce 1945 je mu jasné, že chce věnovat běhání stejný čas jako zaměstnání.
Kdysi byla čest být Baťovým mladým mužem, teď se z toho naopak stává cejch. Baťovy továrny čeká znárodnění. Proto jakmile Emil uvidí v novinách náborovou vyhlášku do armády, neváhá ani chvilku. Armáda sport podporuje a jeho běhání nikdo bránit nebude.
Úspěch na domácí půdě
Dávno už nechybí v hledáčku reprezentačních funkcionářů, a tak věta „Budete reprezentovat Československo na mistrovství Evropy,“ není v roce 1946 pro nikoho překvapením. Hned při své premiéře Emil ukazuje, že reprezentační tým nesáhl vedle.
Do cíle dorazí pátý. Od téhle chvíle už bude ve svém umístění stoupat stále výš. Dva roky poté exceluje na londýnském olympijském stadionu. Nerozhází ho, že závod na 10 km poběží teprve podruhé v životě.
„Všem jim ukážu,“ honí se mu hlavou, když se jeho nohy v pravidelném intervalu odrážejí od běžecké dráhy. Překonává sám sebe a odváží si první zlatou. V závodě na 5 km skončí jenom o jednu příčku hůř. Poráží ho Gaston Reiff z Belgie.
11. června 1949 zažívá obrovský příliv štěstí, o to větší, že úspěch přichází doma na dráze v Ostravě. S rozpaženýma rukama vbíhá do cíle. Svýma nohama s časem 29:28,2 minuty vytváří světový rekord v běhu na 10 km.
Hranice bolesti a utrpení
„Vlastně žádnou techniku nemá,“ ošklíbají se běžečtí „znalci“ , když pozorují, jak „lokomotiva Emil“ supí po závodišti a doprovází to různými grimasami. Obličej se křiví námahou. „Nebylo mi dáno běžet a usmívat se zároveň,“ vysvětluje trochu omluvně. Zatímco rivalové zkouší správné dýchání, dlouhé hodiny ladí techniku, která by jim zajistila náskok před soupeři, Emil podobné věci neřeší vůbec. „To víte, tohle není žádné krasobruslení,“ neodpustí si s úsměvem, když někdo utrousí narážku, že jeho styl běhu má k ladnosti daleko.
Prostě se rozběhne a nikdo ho nezastaví. Technicky zdatnější soupeře přitom hladce poráží. Jeho recept na úspěch? „Je to hranice bolesti a utrpení, která dělí chlapce od mužů,“ říká.
Fyzické schopnosti svého vlastního těla dokáže posunout tam, kam to podle názoru ostatních už nejde.