Když se řekne arzen, většina z nás si vybaví důmyslné vraždy z detektivních příběhů. Arzen však není jen zabijákem, po celá staletí nachází uplatnění především v medicíně.

I přesto jsou lékaři v polovině 19. století zaskočeni zprávou o pravidelných pojídačích arzenu ze Štýrska.

Švýcarský přírodovědec a badatel Johann Jakob von Tschudi (1818–1889) vydává v roce 1851 prostřednictvím vídeňského odborného časopisu článek, kde popisuje případ takzvaných toxicophagů, rolníků z oblasti Štýrska a Dolního Rakouska, kteří si postupem času vypěstují toleranci vůči arzenu a ze zdravotních a estetických důvodů ho pravidelně užívají.

Podnětem pro sepsání článku je soudní proces, odehrávající se v té době ve slovinském městě Celje, který řeší případ otravy vojenského důstojníka.

Recept na věčné mládí?

V průběhu soudu se polemizuje, zda důstojníka zákeřně otráví arzenem někdo jiný, nebo si předávkování způsobí sám. Jelikož jsou toxicophagové na poli vědy zatím téměř neznámým fenoménem, považuje Tschudi za svou povinnost zveřejnit své postřehy na toto téma.

Konzumenti arzenu si nemohou vynachválit blahodárné účinky, které přináší – pouhá polovina zrnka o velikosti čočky několikrát týdně pomáhá udržet svěží vzhled.

Obyvatelé horských oblastí ho užívají pro zlepšení dýchání před výstupy, protože podporuje pochody vyrovnávající nedostatek kyslíku.

Rychlá závislost

Organismus si na toxickou látku postupně zvyká a pro dosažení stejného efektu se musí dávky navyšovat. Podle dochovaných záznamů tito lidé užívají dávky pro normálního člověka smrtelné.

Když dávku vynechají, trpí příznaky podobnými abstinenčním – dostaví se závratě, nechutenství, křeče či zvracení. Díky vypěstované toleranci se u většiny pojídačů arzenu neprojeví žádné chronické následky, avšak počet úmrtí následkem otravy není zanedbatelný.

Na hraně života a smrti

Tschudiho článek většina lékařů pokládá za nevěrohodný a existenci toxicophagů popírá. Proto se roku 1862 vypraví britský chemik Henry Enfield Roscoe (1833–1915) do Rakouska, aby zjistil, co je na příběhu pravdy.

Celkem 17 různých praktických lékařů mu potvrdí, že lidé skutečně pojídají nadměrné dávky arzenu, aniž by utrpěli vážné následky. Jeden z nich popisuje případ muže, kterému se během dvou dnů podaří zkonzumovat až 10 grainů (tj.

přibližně 0,65 gramu) arzenu, což je pro normálního člověka dvojnásobek smrtelné dávky, aniž by se mu něco stalo.

Nejistý předchůdce antibiotik

V 19. století stoupá obliba arzenu v medicíně. Populárním se stává zejména Fowlerův roztok, obsahující arzenitan draselný, který se předepisuje na různé choroby a celkové posílení organismu.

Za tímto účelem ho údajně využívá například Napoleon Bonaparte (1769–1821) nebo Charles Darwin (1809–1882). Ke zdánlivému zlomu dochází v roce 1910, když německý lékař Paul Ehrlich (1854–1915) připraví z arzeniku sloučeninu Salvarsan.

Ten se stává prvním účinným lékem proti syfilidě, která nemilosrdně řádí po Evropě, a to až do objevu penicilinu počátkem 20. století.