„Prodám šafrán“ vykřikne kupec na benátském trhu. Rozemleté blizny šafránu pochází z Persie a jsou vzácné. Jejich hrst vážící pouhých třicet deka je stejně drahá jako ušlechtilý jezdecký kůň. Zákazníci ale s nákupem stejně neváhají.
Z rozpadu trhu s kořením, který na konci 5. století n. l. ovládala Římská říše, začne těžit Persie.
Arabští obchodníci se usazují na Zanzibaru a Pembě, v Indii, ale také na Cejlonu (dnešní Srí Lanka). Budují obchodní vztahy s italskými přístavními městy Benátky, Janov a Pisa.
Ta přebírají v době křížových výprav (1095–1272) do Svaté země monopol v dopravě koření pro Evropu. Křižácká tažení nabízejí nové možnosti, jak dostat koření do Evropy. Italské lodě z Janova, Benátek či Pisy převážejí vojáky z jednoho břehu Středozemního moře na druhý.
Nepotřebují víru, ale plné sklady
„Námořní republiky velmi rychle zorganizují trojstranný obchod mezi Syropalestinou, Byzancií a Evropou, kde se jejich obchodní cesty stáčejí k severu. Je-li to nutné, pronikají až na slovanská území,“ uvádí současný francouzský autor Bernard Huyghes.
Italské přístavy z křižáckých výprav neuvěřitelně těží. „Z morálního hlediska stvořila latinský Východ v posledních dvou letech 11. století víra. Ve 13. století jej držela při životě poptávka po koření.
Už nezáleželo na tom, zda dojde ke ztrátě Jeruzaléma, hlavně aby přístavní sklady v Tripolisu, Tyru a Akkonu zůstaly Frankům,“ líčí vývoj situace francouzský historik René Grousset (1885–1952).
Nemilosrdné boje o zisky
Není proto divu, že jmění benátských kupců raketově roste. Na čtvrtou výpravu začínající v roce 1202 si totiž křižáci najmou benátskou flotilu.
Nejsou ale pak schopni splatit svůj dluh za nájem lodí. Proto si Benátčané při dobytí Konstantinopole v roce 1204 přivlastní polovinu válečné kořisti a vyhlásí svoji nadvládu nad Byzancí. Veškeré koření putující do Evropy prochází jejich rukama.
To se ale nelíbí Janovanům a Pisanům. Všechny tři republiky mezi sebou svádějí tvrdé boje o trh.