Německo padlo na kolena. Vítězné státy rychle posbíraly zbytky sil, aby ustanovily nový řád mapy Evropy. Nejhlasitěji byla slyšet Francie, jež si ve skrytu duše přála rozdrtit padlé Německo na prach.

„Nastal čas účtování,“ zaburácel odhodlaně francouzský premiér Georges Clemenceau (1841–1929) a všem bylo jasné, že Francie se nespokojí jen tak s něčím.

Byl to právě francouzský premiér, který hrál na versailleské konferenci první housle a byl nejvíce slyšet. Francie zbídačená válkou v obavě před možným vzedmutím Německa zpět mezi evropské velikány požadovala jen ty nejpřísnější podmínky.

Z hlediska věkové skladby přišla země Napoleona o vyšší procento své populace než kdokoli z agresorů.

Patnáct a půl tisíce čtverečních kilometrů Francie, které před válkou produkovaly 20 procent celkového výnosu plodin, 90 procent železné rudy a 65 procent oceli, bylo naprosto zničeno. Nebylo tedy divu, že se snažila Německo přitlačit ke zdi.

Ostatní mocnosti sice tvrdý postup chápaly, ale neschvalovaly. Americký prezident Woodrow Wilson (1856–1924) se vyjádřil jasně a tehdy zřejmě ani netušil, jak moc se jeho obavy naplní: „Nesmíme si z Němců udělat nepřátele. Teď jsou možná na dně, ale nikdo není na dně provždy.“

Trest pro poražené

Německu byly uloženy tak tvrdé podmínky, že některé z nich nemohly být v žádném případě naplněny. Kromě enormních finančních reparací se musel poražený stát vypořádat s likvidací zbytku armády.

Situace se v jeden moment dokonce vyhrotila natolik, že německá delegace, která přijela mírovou smlouvu podepsat, na protest vůči nespravedlivě tvrdým podmínkám opustila Paříž.

Kromě toho došlo na Orknejích ke kuriózní situaci, když na příkaz velitele internovaných německých lodí Ludwiga von Reutera (1869–1943) byla potápěna funkční plavidla, aby neskončila ve spojeneckých rukou.

Představitelé německého státu nakonec drsné podmínky Versailleské smlouvy přijali. Levý břeh Rýna měl být obsazen na 15 let vojsky Dohody (Británie, Francie, Rusko), pravý břeh v šíři 50 kilometrů demilitarizován.

Navíc měli Němci zrušit generální štáb, německá armáda měla být demobilizována a odevzdat svou výzbroj. Její početní stav měl být navíc omezen na 100 000 mužů pozemního vojska a 15 000 mužů námořního vojska. Byla zakázána i všeobecná branná povinnost.

Neposlušný Hitler

I přes obrovskou nechuť a námitky o versailleském diktátu a dýce do zad Němci podmínky dodržovali. Přesto ve společnosti doutnal rychle rostoucí pocit křivdy.

Ten ještě přiživoval obratný řečník Adolf Hitler (1889–1945), jenž demilitarizované pásmo kolem Porýní vytrvale kritizoval.

Sárským plebiscitem v lednu 1935 drze obešel podmínky Versailleské smlouvy, pár měsíců nato dokonce obnovil brannou povinnost, představil tajně budované německé letecké síly a se Spojeným královstvím podepsal námořní dohodu, jež mu umožnila rozšířit námořnictvo.

V roce 1936 Hitlerova drzost eskalovala. Tehdy vstoupilo na 22 000 německých vojáků do demilitarizované zóny a byly tak porušeny podmínky Versailleské dohody. Reakce vítězných mocností a garantů poválečného uspořádání byly nulové.

Británie reagovala pouze formálním odsouzením. Francie, v té době s nestabilní vládou, řešila politické napětí s Itálií a na remilitarizaci podél Rýna nezbyl prostor.

Země galského kohouta se raději soustředila na budování Maginotovy linie na hranicích s Německem, jež měla Berlín odradit od plánů vtrhnout na francouzské území.