Irácký diktátor Saddám Husajn si mne ruce. Jeho letecký arzenál působí impozantně, sovětské migy a moderní francouzské stíhačky mirage čekají na povel. Vzlétnout mají k východu. K obřímu íránskému sousedovi. K zemi, která je tvořena taktéž stoupenci islámu. Nikoli však sunnity, nýbrž šíity.

Irácko-íránská válka si s těmi nejhoršími konflikty celého století nemá co vyčítat. Po korejské válce z padesátých let se totiž ve své době stala tou nejkrvavější vůbec!

Zahynulo při ní přes milion lidí a byly v ní v masivnější míře použity zrůdné chemické zbraně. Irák se nebál investovat do vývoje nervového plynu tabunu ani do zkázonosného hořčičného plynu…

Blesková válka

Konflikt začne masivním vpádem iráckých jednotek a letectva do Íránu po celé třetině délky hranice, tedy v pásu dlouhém 500 kilometrů. Husajn (1937–2006) se obává přelití takzvané islámské revoluce z Íránu do své země.

V Íránu totiž v roce 1979 padne režim šáha a k moci se dostává náboženský vůdce ajatolláh Rúholláh Chomejní (1902–1989). Irácký diktátor se ale netají ani záluskem na íranské zásoby ropy.

Jako další důvod své invaze volí ještě pokus o atentát na svého ministra zahraničí. A jeho taktika? Saddám sahá po strategii bleskové války, která má rychle zlomit odpor islámskou revolucí stále lehce rozvrácené země. Invaze odstartuje 22. září 1980.

Fanatismus zvrátí situaci

Masivní nálety iráckých letounů mají za cíl zašlapat do země kompletní letku Íránu, do toho se dává do pohybu Saddámova pozemní armáda, která rychle postupuje do íránského vnitrozemí. Očekávalo se, že íránská armáda je v totálním rozkladu.

I když v prvních dnech bleskového útoku Iráčané skutečně slaví jeden úspěch za druhým, náboženský vůdce napadené země nelení. Chomejní vzbudí ve svých spoluobčanech národní cítění a zdravý pocit patriotismu.

Íránci se semknou a jsou rozhodnuti bojovat až do konce. Ukázkou národního odporu jsou především špatně vycvičené, ale fanatické jednotky z řad Revolučních gard. Ty typicky útočí na překvapené Iráčany v lidských vlnách.

Jsou přesvědčeni, že sebeobětování je dovede do kýženého ráje. A tento pocit umocňuje i Chomejní, který je neochvějně přesvědčený, že bůh je na straně Íránu. Toto eso v rukávu zapůsobí na Iráčany hrozivým dojmem. Íránu ale fanatismus nese ovoce.

V roce 1982 tak zatlačí nepřátele zpět k hranicím a na 15 000 jich zajmou. To už se ale chystá své eso z rukávu vytáhnout Saddám.

Mlýnek na maso a chemie

Ve chvíli, kdy se Íránci dostanou až na území Iráku a ohrožují jedno z největších měst Basru, vytasí se s bojovými plyny. Původní záměr rychle pokořit Írán totiž bere zasvé poté, co Iráčané nezničí veškeré íránské letectvo.

Válka se rychle zacyklí a změní se v zákopová jatka s občasnými úspěchy té které strany. Bombardování měst na obou stranách není výjimkou. Chemické zbraně mají situaci změnit. Saddám je bere z nového závodu v Salmán Paku, který mu postaví německá firma.

Vrtulníky Iráku pak shazují kanystry na pozice Íránců – plyn uvolňovaný z kanystru působí vojákům záchvaty, dušnost a následnou smrt. Hořčičný plyn zase způsobí puchýře a těžké smrtelné křeče. Hrůzná podívaná…

Naprosté vyčerpání

Do karet hraje Saddámovi i mezinárodní situace. Spojené státy (dodávající techniku a některé biologické látky), Sovětský svaz, Francie (dodává půjčky) i Velká Británie tiše podporují irácký režim.

Peníze mu posílá Kuvajt a Saúdská Arábie, i ty se bojí rozšíření šíitského islámu. Írán je ale stále třikrát větší a lidnatější než Irák.

Urputné vyčerpávající boje tak končí až v roce 1988. Chomejní si až po smrti takřka celé jedné generace Íránců uvědomí, že je třeba složit zbraně. Zdrcující ztráty na obou stranách dovedou vůdce k příměří, jež zprostředkuje OSN.