Nikdo je nevyhání. Oni přesto jdou. Opustí rodiny, přátele i vše co měli, a ze dne na den prostě zmizí. V Japonsku každý rok dobrovolně zmizí tisíce lidí.
Úředník Joširo Okada je propuštěn. Stydí se to přiznat, a tak si každé ráno uváže kravatu, políbí ženu a odjede „do práce“. Zpočátku hledá novou, pak už jen celý den někde sedí a čeká na konec „pracovní doby“. Jenže tohle nemůže dělat věčně.
Tak si jednoho rána uváže kravatu, políbí ženu, odjede, a už se nevrátí. Stává se džóhacu (ten, který se vypařil), člověkem, který se rozhodne dobrovolně odstřihnout od dosavadního života i blízkých a zmizí beze stopy.
Tlustá čára za životem
Sebevražda je v Japonsku, zemi s hluboce zakořeněným důrazem na osobní čest a zachování tváře, tradičním způsobem jak čestně řešit selhání nebo ztrátu cti. Způsobů jak ji spáchat je mnoho, a dalo by se říci, že i toto je jeden z nich.
Opustit dosavadní život i vlastní identitu a zmizet v anonymním světě mimo systém. Důvodem může být cokoli.
Ztráta zaměstnání, bankrot, dluhy, drogy, společensky nepřijatelná láska nebo selhání v manželství, propadnutí u zkoušek ve škole, ale také třeba partnerova nevěra, útěk od domácího násilí nebo pocit, že zklamali zaměstnavatele.
Někteří dokonce ani důvod nemají. Změní si jméno, odjedou do jiného města, často na druhý konec Japonska, kde se pak jako dobrovolní vyvrhelové protloukají životem jak se dá. Dělají libovolnou práci, která se namane, ale dovolí jim zůstat v anonymitě.
Hrubou práci stavbách, na farmách, v nevěstincích, nebo třeba umývačů nádobí v restauracích. Samozřejmě načerno.
Zmizelých jsou tisíce
Počátek tohoto trendu sahá pravděpodobně do roku 1967, kdy je do kin uveden filmový pseudodokument Ningen džóhacu, kde režisér Šóhei Imamura (1926-2006) vypráví příběh obchodníka, který nečekaně opustí práci i snoubenku a zmizí.
„První případy se objevily v roce 1970, kdy zmizelo několik mladých mužů. Přišli z venkova, ale nezvládli drsné pracovní podmínky velkých měst,“ říká politoložka Hikaru Jamagišiová.
Ačkoli o počtu džóhacu neexistuje žádná oficiální statistika, neboť téma je stále společenským tabu (někteří dokonce jejich existenci zcela popírají), francouzský pár Lena Maugerová a Stéphane Remael, kteří se džóhacu léta věnují, tvrdí, že ročně tímto způsobem mizí v Japonsku tisíce lidí.
Možná i proto, že zmizet je v Japonsku snadné. Zákony na ochranu soukromí poskytují značnou svobodu a umožňují lidem, s výjimkou pachatelů trestných činů, držet své místo pobytu i příjmy v tajnosti, dokonce i před příbuznými.
Zmizet je snadné
Nejde však jen o zákony. „Lidé mohou zmizet, protože vědí, že je způsob, jak přežít. Vědí, že pod japonskou společností je ještě jedna další společnost,“ vysvětlují Maugerová a Remael.
V devadesátých letech dokonce vznikají „firmy“, které podobné zmizení zařídí. Postarají se o utajený přesun do vzdáleného města či obce, poskytnou kontakty, popřípadě zařídí vše potřebné. Říká se jim noční stěhováci.
Kdo nechce platit agentuře, může si koupit knihu s tak výstižným názvem jako Perfekntní zmizení: Resetuj svůj život nebo Kompletní manuál pro zmizení. Současně kvete samozřejmě i průmysl, který naopak pomáhá lidi hledat.
V Japonsku je registrováno 5667 detektivních agentur. Protože některé rodiny chtějí své zmizelé najít. „Chceme od něj jen slyšet, že je v pořádku a pokud by potřeboval peníze, poslali bychom mu je,“ tvrdí rodiče jednoho z džóhacu.
