Na rozdíl od vyhlazovacích táborů v Německu nebyla v gulagu prvotním cílem smrt vězňů, ale otrocká práce. Díky ní bylo totiž možné i v nehostinných podmínkách těžit nerostné bohatství nebo budovat obří stavby, a to v minimálním čase. V jakých podmínkách museli vězni pracovat?
Pracovní tábory vzniklé v Sovětském svazu patřily pod oddělení tajné policie. Otcem sovětských pracovních a koncentračních lágrů na převýchovu, práci a likvidaci třídních nepřátel se stal vůdce proletariátu Vladimir Iljič Lenin na samém počátku budování státu.
Největšího rozmachu se dočkaly za Stalinovy vlády. Oficiálně byla jejich správa zrušena v lednu 1960, ve skutečnosti ale existovaly až do konce komunistického režimu.
Třídní nepřátelé
Gulagy se zřizovaly od roku 1918 pro odpůrce sovětské moci, ale i pro pachatele kriminálních činů a mentálně postižené obyvatele. Během celé existence Sovětského svazu takto vzniklo 476 táborových komplexů, ke kterým byly přidruženy tisíce dalších.
Projekt pracovních táborů po celém severu země vypracoval v roce 1929 Naftalij Frenkel a osobně ho předložil Stalinovi, čímž získal jeho souhlas.
Od přelomu 30. let v nich byly internovány zejména oběti politických čistek a také zemědělci odmítající kolektivizaci.
Mráz na Sibiři
Gulagy vznikaly cíleně na velmi nehostinných místech, stovky kilometrů od civilizace, odkud se nedalo kamkoli utéct.
Vězni se často zneužívali k naprosto šíleným projektům, jako byly stavby plavebních kanálů nebo železničních tratí, na kterých se nikdy nejezdilo. Prošli jimi nejen Rusové, ale také mnoho osob jiných národností včetně tisíců Čechoslováků.
Tábory smrti
Podmínky v táborech se lišily nejen podle místa, ale také v průběhu času. První z nich vznikly na Soloveckých ostrovech v Bílém moři, později pak v evropské části Sovětského svazu a podél trati Bajkal–Amur.
Vzhledem k organizační volnosti záleželo i na táborových velitelích, jak život ve věznicích vypadal. Někteří byli liberálnější, jiní spíše krvelační sadisté, kteří si libovali v ponižování vězňů.
Lidé umírali zpravidla v důsledku nemocí, umrznutí nebo hladu, přičemž se jim nedostávalo ani základní zdravotní péče.
Vězni museli velmi často pracovat až 16 hodin denně s minimem stravy, bez nářadí, zkušeností a za daných podmínek i byly určovány i nesplnitelné normy.
Stalinova hrůzovláda
Největšího rozmachu zaznamenaly gulagy v období Stalinovy vlády, kdy tábory prošlo nejméně 8 milionů lidí. Podle amerického historika Roberta Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a před Stalinovou smrtí téměř 13 milionů.
Někdy se k nim ale připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství. Ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly mnohem lepší.
Nejen Rusové
V gulazích se ocitli i lidé mnoha dalších národností, nejen Rusové. Po rozdělení Polska v roce 1939 docházelo k masovým deportacím Poláků, kteří se ocitli na územích okupovaných Sovětským svazem.
Do gulagů bylo odvlečeno také asi 300 000 Maďarů, přičemž polovina z nich se nevrátila zpět. Zřejmě poslední maďarský vězeň, válečný zajatec z druhé světové války András Toma, byl z gulagu propuštěn až v roce 2000.
Celé rodiny
Do sovětských lágrů byly posílány i celé rodiny. Postupně tak vznikaly speciální tábory pro ženy a děti do dvou let. Ženy totiž ve vězení často otěhotněly v důsledku znásilnění, ale také kalkulu – ženy pak měly lehčí práci a dostávaly i lepší jídlo.
Po porodu mohly matky navštěvovat své děti jen každé 4 hodiny na 15 minut, aby je nakojily. Další kontakt byl přísně zakázán. Když pak splnily svou mateřskou povinnost, děti jim odebrali a odeslali do dětských domovů. Málokdy se stalo, že by své dítě ženy vypátraly.
Vězení pro děti
Ani samotné děti neměly na růžích ustláno. Vznikaly i speciální dětské tábory. Život v nich byl krutý, vychovatelky je budily bitím a kopanci nebo nadávkami. Často je koupaly v ledové vodě.
Při jídle jim přivazovaly ruce ručníkem k židli a v rychlém tempu krmily horkou kaší. Přísně zakázáno bylo brát děti do náruče nebo se jich dotýkat. V jednom sirotčinci se muselo 48 dětí dělit o 7 postelí, zatímco ostatní spaly na podlaze.
Děti proti rodičům
Kromě příšerných podmínek byly navíc děti politických vězňů zpracovávány propagandou. Dozorci jim vtloukali do hlavy, že jejich rodiče patří mezi nepřátele lidu, a kdyby si pro ně někdy přišli, museli s nimi odmítnout žít.
V roce 1935 pak byl schválen zákon, podle kterého byly děti už od 12 let trestně odpovědné. Při výsleších s nimi proto zacházeli stejně jako s dospělými.