Dnešní nejvýkonnější fotoaparáty mají rozlišení až 100 megapixelů. Jak je to ale s technologií, kterou vytvořila sama příroda? Kolik megapixelů odpovídá velikosti snímku, jenž zabírá běžné zorné pole normálně fungujícího lidského zraku?

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, je nutné vzít v úvahu unikátní anatomii lidského oka, která je dost odlišná od konstrukce digitálních fotoaparátů.  „Objektiv“ oka se skládá ze dvou částí, rohovky a čočky.

Propustnost světla je řízena, stejně jako clona u fotoaparátu, duhovkou a zorničkou. Pak dopadne na sítnici. Ta vytváří otočený obraz, který odpovídá snímacímu čipu fotoaparátu typu CMOS. Sítnici tvoří až 150 milionů tyčinek a 6–8 milionů čípků.

Tyčinky jsou buňky citlivé na jas, tedy na intenzitu od černé po bílou. Čípky jsou zase buňky citlivé na barvy.

Spojení oka a mozku

Tyčinky a čípky jsou na zadní straně sítnice uspořádány „svisle“, podobně jako například štětiny v zubním kartáčku, a mají tloušťku 1 až 5 mikrometrů.

Formálně bychom tedy mohli tato individuální světelná čidla přirovnat k pixelům, jednotlivým světelným senzorům ve fotoaparátu. Pak by sítnice jednoho oka měla zhruba 160 megapixelů, ale ostrost vidění se v různých částech sítnice značně liší.

Mimoto se signály z tyčinek a čípků ještě v sítnici různě sčítají nebo odčítají a napojují se na asi milion nervových vláken, které vedou do mozku.

Oko versus fotoaparát

V centrální zóně, kam zaostřujeme střed obrazu, jsou jen čípky, v okolí zase převládají tyčinky. Takže už z tohoto hlediska je obraz na sítnici vnímán nestejně.

Skutečný vjem toho, co vidíme, je vypracován zčásti podpůrnými buňkami v sítnici, ale především v mozku. Zdá se, že v možnosti barevného rozlišení už bylo oko překonáno digitálními fotoaparáty, ale zrak má náskok v dynamickém rozsahu vnímání černobílé škály.

Co se děje v oku během zrakového vjemu

Rohovkou, zakřivenou vrstvou pokrývající přední část oka, vstupuje světlo do oka.

Světlo se dostává do přední oční komory, vyplněné nitrooční tekutinou, a odtud pokračuje skrze čočku do zadní oční komory, vyplněné průhledným rosolovitým sklivcem.

Nakonec světlo dopadá na sítnici, jejíž hlavní funkcí je předzpracovávat světelné signály pronikající do oka.

Signály z tyčinek a čípků v sítnici se pomocí nervových vláken přenášejí do mozku, kde se vytváří konečný zrakový vjem.