Pochody tisíců lidí, jejich důsledkem je smrt mnoha z nich, patří k děsivým a téměř nepochopitelným zločinům na bezbranných. Jsou masovou vraždou, při níž se vražedným nástrojem stává nucený pochod a hlad. Svou děsivou zkušenost s nimi mají i američtí indiáni.
V roce 1830 podepisuje americký prezident Andrew Jackson (1767− 1845) Indian Removal Act.
Zákon o vysídlení Indiánů, podle něhož se všechny kmeny z jihovýchodu mají povinně dobrovolně přestěhovat do rezervací vytvořených na západ od řeky Mississipi. Ty, kteří odmítnou, sežene armáda do houfu jako dobytek a na určené místo odvede.
Obětí přesunů, které vstoupí do dějin jako Stezka slz, a probíhají od roku 1831 až do roku 1847, se stávají Seminolové, Čoktavové, Čikasavové, Kríkové a Čerokíové. Více než 50 000 lidí.
O jejich osudu rozhodne půda a zlato
Nejděsivější kapitolou stezky se stává v roce 1838 přesun 16 543 Čerokíů.
Na jejich původní půdu se tlačí agresivní farmáři a napětí extrémně houstne v roce 1828, kdy je v blízkosti Dahlonega objeveno zlato, což má za následek georgijskou zlatou horečku, druhou v historii USA. Jacksonův nástupce Martin Van Buren (1782-1862) pověří v květnu 1838 přesunem indiánů 7000 mužů armády a dobrovolných milicí pod velením generála Winfielda Scotta (1786–1866).
Indiáni jsou obklíčeni a sehnáni z celého území do střežených táborů na východě Tennessee. V listopadu jsou rozděleni do skupin po 1000 lidech (což bylo víc lidí, než měla tehdy většina měst) a nuceni vyrazit na pochod dlouhý přes 1600 km.
Jdou bosky v krutých mrazech
V období, pro které jsou typické silné deště, husté sněžení a mrazy, musí jít v nedostatečném oblečení, mnozí bosky nebo v lehkých mokasínech. Na povozech, které kolony provází, jich může jet pouze nepatrný zlomek.
Vojáci jedou na koních před nimi, za nimi i po stranách a nedovolí jim zastavit. Situace se velmi rychle zhoršuje a indiáni začínají umírat. Zpočátku hlavně děti a starci. Není divu. „Tohle je nejstudenější zima jakou jsem kdy zažil.
Sněží každý druhý den, a když chceme vodu pro koně, musíme prosekávat led tlustý přes 30 cm,“ píše si 26. prosince do deníku armádní agent Martin Davis. Čerokíje však nekosí jen mráz.
Je to horší než válka
Desítky žen jsou znásilněny, desítky mužů i žen zavražděno místními obyvateli. Navíc má každá další skupina větší problém sehnat jídlo, jehož zásoby vyčerpaly ty, co šly před nimi.
Svou daň si začíná vybírat nejen hlad, ale také fyzické vyčerpání a nakažlivé nemoci. Zejména ty se rozmáhají natolik, že přichází zákaz cesty přes města a vesnice. Pochodující zástupy je musejí obcházet, čímž se cesta ještě prodlužuje.
Zpočátku vojáci umožní indiánům zastavit, aby mohli pohřbít mrtvé, když však indiáni začnou umírat po stovkách, jsou vojáci ochotní zastavit maximálně jednou za tři dny, protože se nechtějí zdržovat. „Nesli je.
Muž nesl svou mrtvou ženu, syn svou mrtvou matku, matka své mrtvé dítě. Nesli je v náručí.
V noci otec složí tělo své mrtvé ženy, položí se vedle ní, ráno znovu vstane a nese ji dále,“ popisuje cestu Forrest Carter (1925–1979) ve své knize Škola Malého stromu.
Než Čerokíové dorazí do cíle, umírá jich více než třetina, přes 6000! „Bojoval jsem ve válce, viděl mnoho krve, mnoho bolesti, mnoho mrtvých. Ale stěhování Čerokíů byla ta nejkrutější práce, kterou jsem kdy poznal,“ píše jeden z vojáků.
