Evropa jim po staletí leží u nohou. Přesto se dá o spokojenosti a štěstí mluvit jen těžko. Ruku v ruce s úspěchem totiž přicházejí spory, nemoci, popravy a další strasti.
Není divu, že napříč rodem se šušká o děsivém prokletí, mající kořeny na hradě Habsburg, prvním sídle Habsburků, tyčícím se ve švýcarském kantonu Aargau. Jeden z jeho prvních obyvatel tu prý zneuctí mladou ženu, která otěhotní, načež jí vlastní rodina zavrhne.
V zoufalství pak prokleje nejen otce dítěte, ale i dítě samotné a všechny jeho potomky až do skonání věků.
Zůstane to v rodině
Ti, co na prokletí nevěří, ale poukazují na to, že za problémy si Habsburkové můžou vlastně sami. Minimálně za fyzické handicapy a psychické poruchy.
Kvůli upevnění moci nad půdou a zdroji totiž postupem času přestanou brát ohledy na nebezpečné hrátky s genetikou, potažmo církevní nařízení, a vesele se žení a provdávají mezi sebou. Strýcové si berou neteře, tety synovce, bratranci své sestřenice.
Poněkud neklidný Rudolf II.
Výsledkem je trpký guláš, plný dědičných chorob, neplodnosti a nejrůznějších postižení.
Z jednoho takového sňatku vzejde i římský císař a český a uherský král Rudolf II. (1552–1612), muž, mluvící nejméně šesti jazyky, který z Prahy udělá centrum evropské vědy a kultury, ale také muž, prolezlý nemocemi. Některé zdědí. Třeba maniodepresivitu. K ní přidá paranoiu nebo záchvaty zuřivosti.
Nesprávné geny
Za pochmurnou anamnézu vděčí Rudolf z velké části svému svéráznému rodokmenu. Je synem Maxmiliána II. (1527–1576) a jeho sestřenice Marie (1528–1603).
Rudolfovi dědové, císaři Karel V. (1500–1558) a Ferdinand I. (1503–1564), jsou pro změnu bratři a jejich matka, kastilská královna Jana I. Kastilská (1479–1555), si po právu vyslouží přízvisko Šílená.
Nesprávné geny pak Rudolf pošle dál v podobě syna Julia (asi 1586–1609).
S jeho matkou, hraběnkou Kateřinou Stradovou (1579–1629) sice není blízce příbuzným, to ale nebrání tomu, aby Julius, trpící schizofrenií, jednoho dne brutálně zavraždil mladou dívku, kterou doslova rozseká na kusy.
Deformovaný výsledek příbuzenské lásky
Neochota hledat si protějšek jinde než „mezi svými“ nakonec vede k vymření celé španělské větve Habsburků. Zanikne 1. listopadu 1700 spolu se smrtí pětatřicetiletého Karla II. Španělského (1661–1700).
Úděsně vyhlížející král není vinou genetických poruch vyvolaných velkým počtem sňatků mezi pokrevnými příbuznými – jeho rodiče, Marie Anna Habsburská a Filip IV. jsou strýc a neteř – ani schopný pořádně mluvit. Kromě jiného trpí impotencí, a tak není schopný dát trůnu dědice.
Jedna tragédie za druhou
Ne za všechno špatné z historie mocného evropského rodu ovšem můžou vadné geny. V popravě sesazené francouzské královny Marie Antoinetty (1755–1793) rozhodně nefigurují.
Stejně tak v atentátu na Alžbětu Bavorskou, známou jako Sissi (1837–1898), manželku rakouského císaře a českého krále Františka Josefa I. (1830–1916), patřícího stejně jako Marie Antoinetta k rozvětvené Habsbursko-lotrinské dynastii.
Jejich společný syn, korunní princ Rudolf Habsburský (1858–1889) zase 30. ledna roku 1889 nejdřív zastřelí svou milenku, baronku Marii Vetserovou (1871–1889) a pak obrátí zbraň proti sobě.
Františkův bratr Maxmilián (1832 867) skončí v roce 1867 v Mexiku před popravčí četou.
A konečně jeho synovec, následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este (1863–1914) zahyne při atentátu v Sarajevu, což poslouží jako záminka k rozpoutání I. světové války.