Snažíme se rozklíčovat otázku. Nevíme si rady, točíme se v bludném kruhu. V myšlenkách i na místě. Také chodíte kolem dokola, když chcete něčemu přijít na kloub? Doma to nevadí, ale když ztratíte orientační smysl v lese, není to příjemné.

Temný les. Skrz koruny stromů jen málo prosvítají paprsky slunce. Jejich intenzita slábne. Stmívá se. A vy se snažíte najít cestu ven. Znáte ten pocit, že? Přece, když jdete stále rovně, musí být někde osvobozující východ. Jenže, po hodině přicházíte k místu, které vám je povědomé…

Vědci tápou

Ne, nemůže být to samé, kterým jste procházeli před hodinou. Takových plácků v lese přece je. Stále více a více podobných prvků vás ovšem přesvědčí, že jste se ocitli ve stejném bodě jako před desítkami minut.

Jak jste se mohli vrátit, když jste šli, podle vás, neustále rovně? Bloudění v kruhu. Jev, který nedá spát badatelům.

Může za vše kratší noha?

Výzkumů na toto téma je provedeno několik a týmy vědců se předhání, kdo přijde s vysvětlením. Slibně vypadá pokus, který staví na fyziognomii člověka. Nikdo není dokonalý, takže většina z nás má jednu nohu kratší nebo silnější.

Své těžiště tak nevědomky nachýlíme právě k jedné z nohou, a pokud nemáme styčný bod, za nímž bychom rovně šli, můžeme se točit v kruhu. Jenže…

Kdo si není jistý, zahne

Německý psycholog Jan Souman se rozhodne otestovat, jestli za motání se v kruhu skutečně mohou naše nedokonalé nožky. Účastníkům pokusu zaváže oči a řekne jim, ať jdou rovně. Vědí, že na cestě není žádná překážka. Přesto rovně nekráčí.

Pochodují kolem dokola, ovšem spíš se motají v duchu ozubeného kola. Psycholog pokus zakončuje tím, že za bloudění spíš než fyzické nedostatky může psychika. Často totiž propadneme pocitu, kdy si nejsme jistí, že jdeme rovně, tak prostě zahneme.

Nesmělá chodidla nesmí do lesa

Jiný průzkum si pohrává s lidskou stabilitou. Vezměte si provazochodce. Jak ti dokážou se zavázanýma očima přejít po linii lana či kladiny přejít rovně. Jejich chodidla totiž hledají stabilitu, pevnou zem.

V lese plném stromů, křovin, listí a jiných překážek těžko najdete pevnou půdu pod nohama. Jen si vybavte, kolikrát jste šli po zdánlivě rovné lesní cestě, ale posléze jste přišli na to, že lehce zatáčela do určitého směru. Ve změti stromů si něco takového neuvědomíte.

Za všechno může mozek

Vracíme se zpět k naší psychice. Podle vědců každý z nás má ve svém mozku centrum jakési asymetrie. Laicky vysvětleno, někdo z nás inklinuje ke straně pravé, jiný zase k levé. Proto ve chvíli nejistoty se každý z nás „opírá“ o polovinu, již preferuje.

Pouze menší procento lidí má tyto preference vyrovnané a právě oni dokážou jít skutečně rovně. Nebo mají prostě jen dokonale vyvinutý orientační smysl.