„Je to lakomec a tyran, který nikomu nic neodpustí,“ šeptá se mezi poddanými na Sedlčansku na adresu rožmberského regenta, který koupil zdejší panství. Baby klevetnice ještě jízlivě dodávají, že si ho na onen svět vezme sám satan.

Z komína jeho sídla prý stoupá černý dým, jak tam vaří v baňkách jakési podivné lektvary…

„Závidí mi, jenže co vlastně? Tu spoustu práce, kterou jsem v životě vykonal?“ uvědomuje si na konci svého života rybníkář Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535–1604). Samozřejmě už se i jeho uším doneslo, že poddaní na něj mají vztek.

Stává se terčem jejich pomluv a závistivých poznámek. Když k tomu ještě přičtou kouř linoucí se z jeho komína, není divu, že v mnoha lidech vzbuzuje pochybnosti.

„Co to tam vlastně dělá?“ ptají se sami sebe a temný dým přisuzují černé magii, kterou mu našeptává sám ďábel. Ve skutečnosti ale nejde o žádné alchymistické pokusy, i když doba vlády císaře Rudolfa II. (1552–1612) jim nahrává.

Krčín má na svém sídle v Křepenicích na Sedlčansku malou laboratoř. V ní taví zlato z rudy vytěžené nedaleko svého sídla a zkouší jeho ryzost. Sám ale žasne, kde se vlastně bere v lidech tolik nepřejícnosti.

Obohacuje se na cizí účet

Roku 1569 dosáhne Krčín na nejvyšší post ve službách Viléma z Rožmberka (1535–1592.. Stává se rožmberským regentem, tedy vrchním správcem všech rodových panství. Jako rožmberský správce umí prosadit svou za jakýchkoli okolností:

„Musel znovu ukázat podřízeným, kdo na dominiu poroučí,“ píše český historik Josef Haubelt (*1932). Je bezohledný, lidi, kteří překážejí jeho záměrům, jednoduše zničí.

Je jisté, že si během správcovství přijde i na pěkné peníze, a to i mimo svůj plat. „Na to, co Krčínovi uvízlo za prsty, pan Vilém příliš nedbal, pokud vrchnost měla z jeho činnosti prospěch,“ líčí současný autor Vladimír Liška.

„Na obrovské dluhy, kterými bylo celé panství zatíženo, se přišlo až po Vilémově smrti. A všem bylo jasné, že se bývalý rožmberský regent skutečně obohacoval na cizí účet,“ dodává.

Neposlušné dělníky hlídá kat

Pokud jde o hospodářský prospěch rožmberských panství, dokáže být Krčín k poddaným krutý. On rozkazuje, oni musí poslouchat. Poddaní sedláci na něj nadávají, kudy chodí, protože odírá je i jejich lidi na daních a nařizuje jim robotu.

Práce na budování svých rybníků ale dokáže dokonale zorganizovat. Všechno do sebe musí zapadat. Požadovaná pracovní morálka při stavbě rybníku Svět u Třeboně už hraničí s týráním.

Na práci stovek dělníků, rozdělených do rot, kterým velí předáci, dohlíží na hrázi kat. Má se chopit svého řemesla, pokud někdo z roty dělníků opakovaně neposlechne pokyny předáků nebo nebude stačit pracovnímu tempu. Už pouhý pohled na kata ale přiměje poddané i jejich předáky k poslušnosti.

Svérázná cháska bojuje na nože

Krčín si umí poradit i s rybníkáři, potulnými staviteli, kteří se nechávají najímat na odbornou práci při budování rybníků. „Nuzáci, žijící ze dne na den, a když neměli práci, vypomáhali si i krádežemi,“ líčí je Vladimír Liška. Kdyby ale šlo jenom o krádeže.

Občas se rybníkáři zpijí do němoty a pak není nouze o hádku, při které vytáhnou z kapes nože. Někdy se jimi ohánějí tak, že někdo z nich zůstane ležet na zemi v krvi. Navzdory tomu nad nimi Krčín drží svoji ochrannou ruku.

„Dáme-li jim práci, dobrou obživu, s výtržnostmi přestanou,“ přesvědčuje Viléma z Rožmberka. Dobře ví, že se bez jejich rukou neobejde. Pokud se ale proviní zločinem, pošle je k soudu.

„Kromě neřídkých poprav byli rybníkáři trestáni ponejvíce kládou nebo mrskáni metlami,“ popisuje způsoby jejich trestání Haubelt. Regent opouští rožmberské služby roku 1590, ve svých 55 letech, kdy ho čeká ještě 14 let života na odpočinku.

Díky své krutosti ale v žádném ze svých současníků sympatie nevzbuzuje. Podle rožmberského kronikáře Václava Březana (15168-1618)  je „člověkem nerudným, který jen na rybníky laskav byl.“