Český kníže Oldřich pohlédne žádostivě na starého muže. Nemusí říct ani slovo, a přesto mu mnich Vintíř čte ze rtů otázku, co se mu podařilo u římského císaře vyjednat. Vintíř nechá Přemyslovce ještě chvíli v napětí.

„Přináším příznivé zprávy ohledně tvého návratu na trůn,“ naznačí potom. Oldřich úlevně vydechne.

Vintíř (asi 955–1045), benediktinský mnich původem z hraběcí rodiny, si po krátké anabázi na proboštském stolci v Göllingenu v Drynsku vybere horu Ranziger v předhůří Šumavy a tu po třech letech vymění za údolí říčky Rinchnach.

Zakládá zde klášter s kostelem svatého Jana Křtitele, který 28. srpna 1019 vysvětí pasovský biskup Berangar. Navzdory nepříznivým podmínkám k životu se k němu postupně přidávají další benediktinští mniši.

římský král a pozdější císař Jindřich II. (972/973–1024) má z kroků svého příbuzného náramnou radost. Klášter se totiž kromě svého duchovního poslání stává i skvělým nástrojem, jak kolonizovat okolní krajinu a oblast mezi Šumavou a Dunajem není příliš osídlená.

Pro Jindřicha II. klášter v Rinchnachu tvoří prodlouženou ruku jeho vlády, díky které může prosazovat své zájmy.

Obratný prostředník

Prostý asketický život v mnišské sutaně není ale jedinou Vintířovou tváří, a to ani v době, když už si vycvičí sebeovládání natolik, že si bez problémů odepře i světské slasti.

Nikdy ale nepřeruší svoje kontakty ve šlechtických kruzích, udržuje silné vazby na císařský dvůr. Stále cestuje a nebrání se různým diplomatickým úkolům.

Například v roce 1017 ho císař na sněmu v Magdeburku pověří misijní cestou k pohanským Luticům u ústí řek Odry a Havoly. Ovšem bližší zprávy o průběhu cesty nemáme, stejně tak chybí informace o Vintířově životě v dalších letech.

Jisté ale, že v letech 1032–1034 vystupuje jako poradce Jindřichova následovníka, římského císaře Konráda II. (kolem 990–1039) a v roce 1034 také jako vyjednavač mezi přemyslovským knížetem Oldřichem (†1034) a římským císařem.

Oldřicha pak získává zpátky svůj trůn. Mocný diplomat a mnich se dokonce stává kmotrem Oldřichova syna Břetislava I. (1002/1005–1055).

Pomáhal Němcům?

Roku 1040 předává Vintíř svůj klášter v Rinchnachu správě domovského kláštera v Dolním Altaichu. Odchází na Šumavu do Dobré Vody. Vysvětlení tak nečekaného kroku je docela prosté. Německý král Jindřich III. (1017–1056) tehdy plánuje válečnou výpravu do Čech.

Vintíř proto míří v šumavských lesích k místu, kde se nachází celnice a zemská brána střežící vstup do Čech. Jeho dalším úkolem má být pomoc při válečné výpravě. Potvrzuje to i několik dobových kronikářů.

V srpnu 1040 opravdu Jindřich III. dorazí k českým hranicím a od Břetislava se dočká porážky.

Podle současného historika Petra Kubína po porážce Vintíř „měl informovat severní část císařského vojska, která operovala pod Krušnými horami už na našem území v údolí řeky Bíliny. Měl jim tlumočit císařův rozkaz stáhnout se do Saska.“

Legenda o smrti

Rozkaz Vintíř vyřídí a poté odchází na severozápad Čech. S Břetislavem tam domluví, že německá vojska mohou odejít v míru, a dokonce si i ponechat svoji kořist. Nikde ale není řečeno, že by vojáky odváděl z Šumavy a jak dodává Kubín:

„Nemáme ani žádnou zprávu o tom, že by toho příštího roku (rok 1041), kdy nás Němci porazili, k tomu Vintíř nějak přispěl.“ Další zprávy o Vintířovi pocházejí až z roku 1045, kdy umírá ve své poustevně v šumavské Dobré Vodě.

K jeho smrti se váže legenda. Kníže Břetislav tehdy s biskupem Šebířem pobývá na hradě Práchni a na svých toulkách krajem se dostane až k Vintířově poustevně. Rozpráví s ním.

Mnich předpovídá, že následující den zemře a žádá, aby se k němu kníže na druhý den vrátil s biskupem. To se také stane. 9. října 1045 mnich ve 3 hodiny odpoledne umírá.

Břetislav I. nechá za mnicha odsloužit mši a vyhoví i jeho prosbě být pohřbem v Břevnovském klášteře.

Obvinění od historika

Později se na Vintíře zapomíná. Jeho životní příběh církev oživuje až v době baroka, kdy se kult svatých stává účinným nástrojem rekatolizace. Popularitu mu to rozhodně nepřidá.

Nepříliš dobrou pověst Vintíře přiživí v 19. století i tvrzení historika Františka Palackého (1798–1876), že právě Vintíř pomohl převést německé vojsko do Čech a tím výrazně přispěl k naší porážce roku 1041. Z nevinného světce, snažícího se o diplomatický smír mezi českým knížetem a římským císařem, se tak rázem stává nepřítel státu.

Skutečnost je ale nejspíše jiná, což dokazuje i současný historik Jan Royt.

Diplomat Vintíř zprostředkovává jednání mezi svým kmotřencem Břetislavem I. a císařem Jindřichem III. Jeho cílem je především sjednat mír a „výtky některých starších českých historiků (např. F. Palackého), že převedl přes šumavské hvozdy vojsko císaře Jindřicha, se ukázaly jako historicky neudržitelné,“ dodává Royt.