Psychoterapie teď není vědecká a nevědecká, ale árijská a židovská, tvrdí nacisté…. Všichni židovští členové německé lékařské společnosti musí odejít z jejích řad.
Naštěstí se Sigmundu Freudovi dostává uznání a podpory jinde, třeba u britské Royal Society od Medicine.
Když 12. března 1938 německý Wehrmacht překročí rakousko-německé hranice, Sigmund Freud (1856–1939) je v šoku. Oddíly SA krátce poté vtrhnou do jeho vídeňského bytu na Berggasse. „Zabavit,“ přikazují, když uvidí peníze v hotovosti.
Chtějí dál pokračovat v prohlídce bytu, když se ve dveřích pracovny objeví rozčilený Freud. „Raději přijdeme jindy.“ poznamenají muži při pohledu na něj a vycouvají. Od svých velitelů ale dostanou důtku za zbabělost před Židem.
Podruhé už na Freudovu adresu vtrhne gestapo, které pátrá pro protinacistických materiálech. Nenajde nic, ale Freud přijde o pas a čelí výhrůžce, že ho brzy čeká transport do koncentračního tábora.
Nacisté nechtějí skandál
Když zahraniční kolegové dozvědí, jak se nacistická správa země chová ke slavnému psychiatrovi, zuří.
„Budete-li se Sigmundem Freudem špatně zacházet, vyvolá to skandál,“ vyslechne si od Francouzů varování německý vyslanec v Paříži Johannes Bernhard, Graf von Welczek (1878–1972). Do akce se zapojuje i italský fašista Benito Mussolini (1883–1945).
Roku 1933 totiž navštívil Freuda italský dramatik Joachim Forzano a přinesl mu německý překlad svých dramat, který připravil společně s Mussolinim.
Freud Mussolinimu na oplátku pošle Einsteinův spis „Proč válka?“ Oba muže spojuje i zájem o antické vykopávky, a proto Mussolini zřejmě intervenuje ve Freudův prospěch.
Protestuje i britský ministr vnitra Samuel Hoare (1880–1959) a americký prezident Franklin Delano Roosevelt (1882–1945).
Sestry zůstanou doma
Nerespektovat mínění tolika významných osobností zavání mezinárodním diplomatickým průšvihem, který si nacisté teď ještě nemohou dovolit. 4. června 1938 proto vydají Freudovi povolení k opuštění Rakouska.
Dostane rozkaz zaplatit 12 tisíc holandských zlatých (tehdy asi 5000 dolarů) za opuštění říše. Požadovaný obnos bohužel nemá. Co teď? Naštěstí vypomůže obdivovatelka, francouzská psychoanalytička Marie Bonapartová (1882–1962).
Teprve pak dostává zelenou k odjezdu. Opuštění země ale má smutnou příchuť. Povolení k odjezdu neplatí pro jeho čtyři sestry, které jsou nuceny zůstat ve Vídni. Všechny později umírají v koncentračních táborech.
Léčí se aspirinem
Z Vídně do Paříže a odtud do Londýna. Pro starého a nemocného muže jde o mimořádně namáhavou cestu. Trpí bolestí, mluví jenom s velkými obtížemi. Čas si krátí čtením a k překvapení okolí sahá po detektivkách Agathy Christie a Dorothy Sayersové.
Jeho zdravotní stav se horší. „Odmítal tišící prostředky. Jediným lékem byly dvě pilulky aspirinu denně.
Rakovina se zhoršila a z úst vycházel zápach rozkládající se tkáně,“ líčí zoufalství posledních dnů svého pacienta Freudův ošetřující lékař Max Schur (1897–1969). Ačkoli Sigmund trpí, brát tlumící léky.
Teprve v září 1939 se nechá přesvědčit, aby si vzal kokain. Na obou tvářích má hnisající rány, které decentně zakrývá moskytiéra. Smrt, která si pro něj přijde 23. září 1939, je vlastně vysvobozením.