Zpěv chorálu „Ktož jsu boží bojovníci“ stále mohutní a rozléhá se po krajině kolem Domažlic. Do toho zaznívá rachot všudypřítomných husitských vozů. Bitvu mají husité vyhranou ještě dříve, než se pořádně pustí do boje…

Přes sto tisíc žoldnéřských křižáckých vojáků utábořených roku 1431 u Domažlic ze sílící změti zvuků zpanikaří. Davová psychóza dokonale zafunguje. Nikdo ani nepomyslí na boj, vojáci se hromadně dávají na bezhlavý útěk.

Cestou přes kořeny stromů odhazují všechen majetek, jenom aby se co nejdříve dostali do bezpečí. Někteří si v panice dokonce spletou cestu a místo domů do Německa zamíří do českého vnitrozemí.

Zahnal je opravdu chorál?

Někteří badatelé, jako například český literární historik Jiří Daňhelka (1919–1993) si na základě dobových svědectví myslí, že husité měli vítězství v bitvě v kapse, sotva nepřítel uslyšel slova chorálu „Ktož jsú boží bojovníci…“, která si husitští vojáci zpívali pro povzbuzení k boji.

„Husitské vojsko vítězilo v poli, aniž došlo k boji, nepřítel prchl, když uslyšel zpěv blížících se husitů. Nejde o to, že byli nepřátelé zastrašováni – úmyslně nebo neúmyslně – nějakým divokým válečným řevem, zprávy tu mluví zřetelně o zpěvu,“ tvrdí Daňhelka.

Má sice pravdu v tom, že husité úspěšně používali k rozšíření svých myšlenek kromě kázání i písničky, ale o tom, jestli křižáky na jejich výpravě u Domažlic skutečně zahnaly jenom tóny husitské hymny, můžeme pochybovat.

Za všechno může panika

Vrchní velitel křižáckých žoldnéřů Fridrich I. Braniborský (1371–1440) se 14. srpna 1431 dozvídá o postupu husitů, kteří právě dorazili k Domažlicím.

„Ustoupíme přes Všerubský průsmyk (předěl mezi horskými pásmy Šumavy a Českého lesa – pozn. red.),“ vysvětluje svoji strategii podřízeným a posílá své vojáky ke Kdyni.

Tam už čekají saské oddíly italského kardinála Giuliana Cesariniho (1398–1444). Fridrichovým chce spojit obě armády dohromady.

Sasové ale považují pohyb Fridrichova vojska za útěk z boje a nastává mezi nimi panika, kterou se velitelům moc nedaří uklidnit.

„Existuje domněnka, že ve chvíli, kdy vrchní velitel výpravy zaslechl husitský zpěv a rachot jejich vozů, stáhl své vojsko poněkud vzad, aby jej nepřítel předčasně nezpozoroval,“ poznamenává navíc současný historik Zdeněk Procházka.

Příčinou úprku z bojiště pak podle něj není přímo zpěv chorálu, ale kombinace velitelova nečekaného manévru, předchozí paniky a nepřipravenosti k boji.

Vychovává, povzbuzuje i skládá na zakázku

Do Tábora v roce 1420 přijíždějí husitští vojáci. Kolem nich se rychle sbíhají lidé, aby oslavili jejich zasloužené vítězství. „Dietky, v hromadu se senděme,“ začne prozpěvovat první nesmělý hlásek a ostatní se k němu přidávají.

Vyniká mezi nimi hlavně známý táborský radikál Jan Čapek ze Sán († po roce 1445), autor písně. Ukáže se jako schopný skladatel a textař, který své vojáky zásobuje songy, aby povzbudil jejich bojové nadšení a zároveň je vychovával.

V písni „Nuž křesťané viery pravé“ po nich chce, aby přesně dodržovali Desatero, v další „Ve jménu božie počněme“ se pro změnu snaží vysvětlit program táboritů. Zřejmě je také autorem husitské bojové hymny „Ktož jsú boží bojovníci“.

Čapek dokáže napsat i píseň přímo na zakázku podle aktuální situace. Když na pražském Vítkově 14. července 1420 ztichne řinčení zbraní, městem se ozývá zpěv písně „Povstaň, povstaň, veliké město pražské“. Nadšené pražské děti vítají vítěze.