Dopoledne 30. dubna 1943 loví José Antonio Rey Maria v moři poblíž španělské Huelvy ryby. Už se chystá zpátky domů, ale najednou si všimne, že se na hladině pohybuje podivný předmět. Zvědavost mu nedá a připluje blíž. Když uvidí částečně rozložené tělo muže ve vojenské uniformě, otřese se hnusem.

Mrtvolu nadnáší záchranná vesta. Sám ale nemá dost síly ji vytáhnout, proto zamává na opodál plující rybářskou loď. Plavidlo se právě vrací k pevnině a kapitán ho proto odmítne. Mariovi se nakonec přece jenom podaří tělo dostat na záď své lodi.

Když připluje do přístavu, na pláži zrovna cvičí jeden z oddílů španělské armády. Velitel zavolá do blízkého města Huelva (na jihozápadě Španělska, asi 8 km od pobřeží).

Tělo prohlédne španělský soudce Pascual El Rafeno a patolog Eduardo de Torno. „Muž spadl do moře, neměl žádná zranění. Zemřel utonutím a tělo bylo ve vodě 3 – 5 dní,“ prohlásí.

Přebrat lidské pozůstatky přijíždí sám britský vicekonzul Francis Haselden.

Tajemná aktovka

K mrtvému tělu je v pasu řetízkem přivázaná černá aktovka. „Otevřete ji,“ nařizuje Haselden. Z dokladů se zjistí, že jde o britského důstojníka Williama Martina. Haselden okamžitě oznamuje britskému vyslanci v Madridu, že námořní major William Martin zemřel.

Zprávu dostává 3. května 1943 i londýnská Admiralita a není pochyb, že se v Huelvě o mrtvole doslechl i agent německé vojenské rozvědky Adolf Clauss.

„Výborně, všechno jde podle plánu,“ mne si radostně ruce britský námořní zpravodajský důstojník Ewen Montagu (1901–1985) z londýnské Admirality. První část akce se povedla.

Právě on měl za úkol přesvědčit Němce, že Spojenci míří do Řecka a na Sardínii. „Podstrčíme Němcům mrtvolu důstojníka ze sestřeleného letadla s doklady, které je přesvědčí, že se vylodíme úplně jinde než na Sicílii,“ navrhne už v lednu 1943.

Zaručeně správná mrtvola

V londýnské Admiralitě to začátkem roku 1943 bzučí jako v úle. Přípravy na operaci s krycím názvem Sekaná právě začínají. Kde ale vzít vhodnou mrtvolu?

Musí vypadat, jakoby se utopila po pádu z letadla a lékaři v žádném případě nemohli zjistit skutečnou příčinu smrti. Dlouho se nedaří žádnou najít a už to vypadá, že tajné plány ztroskotají na nedostatku mrtvých, když nečekaně pomůže náhoda.

Montagu se sejde se svým známým londýnským doktorem. „Právě u nás v nemocnici zemřel mladý muž na zápal plic. Je mu 36 let,“ vypráví Montaguovi. „Potřebuju ho okamžitě vidět,“ zareaguje Ewen.

Když se v márnici přesvědčí, že právě on je tím pravým, navštíví příbuzné mrtvého a seznámí je se svým plánem. Ti souhlasí pod podmínkou, že se nikdy nezjistí pravá totožnost těla.

Verzi se zápalem plic sice uvádí hlavní aktér příběhu Ewen Montagu ve své knize Muž, který nikdy nebyl, ale není pravdivá.

Londýnský koroner Bentley Purchase, který mu mrtvolu na zakázku dodal, tvrdil, že ve skutečnosti šlo o 34letého tuláka a alkoholika Michaela Glyndwra (*1909), který zemřel 28. ledna 1943 v londýnské nemocnici svatého Pankráce, když snědl jed na krysy obsahující fosfor.

Jeho tělo bylo uchováváno v chladu v márnici, dokud nebyla mise připravena. Stejného názoru je i britský historik Ben McIntyre, který špionážním podvodu píše v knize Operace Mincemeat.

Nahřejte Martinovi nohy!

Na jaře roku 1943 se právě rodí „muž, který nikdy neexistoval.“ Při přípravě mrtvoly ale dojde ke komplikaci. Na ztuhlé údy je obtížné navléknout vojenský stejnokroj a hlavně boty. Důstojník, který za akci odpovídá, už začíná zuřit.

„Budeme mu nahřívat kotníky nad radiátorem,“ napadne seržanta, který v armádě slouží už pěkně dlouho. Teprve potom se mu konečně podaří nazout boty. Všechno už běží jako na drátku. Ještě vybrat jméno a připravit doklady.

„Připravte mi seznam jmen všech důstojníků námořní pěchoty,“ nařídí Montagu. Když jím listuje, upoutá ho jméno Martin, na které narazí hned několikrát. „Bude to Willian Martin,“ rozhodne.

Mnohem horší je to ale s fotkou na doklady, protože se pořád nedaří vytvořit alespoň trochu přijatelný snímek mrtvoly. Nakonec musí vzít zavděk obrázkem jednoho poručíka, který ochotně zapózuje a je trochu podobný.

Řád za nápad

Montagu teď se svými důstojníky pilně studuje mapy. Diskutují, v jakém místě bude nejlepší mrtvolu vyhodit. „Španělsko je neutrálním státem. V Huelvě pracuje německý tajný agent Adolf Clauss, který má rozsáhlou síť informátorů.

Nepochybně se sám nebo přes ně o nálezu rychle dozví. A odtud bude už snadná cesta až k německým velitelům a samotnému Hitlerovi. Určitě nám to spolknou i s navijákem,“ vysvětluje Montagu a o svém návrhu přesvědčí i ostatní.

Za svůj vynikající nápad si dokonce v roce 1944 vyslouží Řád britského impéria. Zbývá ještě zajistit přepravu, aby se tělo nezačalo rozkládat.

Britský patolog Bernard Spilsbury  (1877–1947) poradí vložit ho do schránky se suchým ledem a neprodyšně uzavřít.

19. dubna 1943 vyplouvá ze základny ve skotském Holy Loch ponorka Serafínka a míří k Gibraltaru. Na její palubě je i mrtvý major Martin.Proudy podél pobřeží u Huelvy britští námořníci dobře znají.

Vědí, že oblast křižují rybářské lodě a dříve či později některá z nich mrtvolu najde. Pro věrohodnost vojáka vyloveného z moře ještě nechají sestřelit britské letadlo.

30. dubna 1943 ve 4,30 hodin ráno posádka ponorky vyhazuje mrtvolu u španělských pobřežních vod.

Nezapomeňte na sardinky

Plán musí být dokonalý, nic se nesmí ponechat náhodě. Aktovka, kterou má major připoutanou k tělu, obsahuje pečlivě vystavené doklady na jméno William Martin. Nechybí ani použité lístky do divadla. Mrtvému vymyslí dokonce i fiktivní snoubenku.

V tašce je nezaplacený účet za prsten, který jí objednal v londýnském klenotnictví, dva milostné dopisy a fotografie dívky Pam, kterou se stala Jean Leslieová, mladá a atraktivní sekretářka z bezpečnostní služby MI5. Nejdůležitějšími dokumenty ovšem byly dva dopisy.

V prvním píše britský admirál lord Archibald Nye (1895–1967) generálovi Haroldu Alexandrovi (1891–1969) a navrhuje využití Sicílie pro zakrytí chystané operace ve východním Středomoří.Druhý list pochází od anglického admirála Louise Mountbattena  (1900–1979) a je adresován lordu Andrewovi Cunninghamovi (1883–1963), hlavnímu veliteli v Alžíru.

Oba jsou psané ručně a nepřátelé proto o jejich pravosti nepochybují. Mountbatten dokonce na závěr z legrace poznamená:

„Po úspěchu útoku mi pošli majora zpátky, ať mi přinese nějaké sardinky, tady je seženeš jen na lístky.“ Na slovní hříčku sardinky-Sardinie se Němci nachytají. Uvěří jí i sám Adolf Hitler.

„Nesouhlasím s Ducem (Benito Mussolini – pozn. redakce), když se bojí pokusu o invazi na Sicílii. Objevený dokument potvrzuje, že útok proběhne na Sicílii a na Peloponésu,“ tvrdí. Teprve v červenci 1943 Němci pochopí, že se stali obětí obrovského podfuku.

V noci z 9. na 10. července na jihovýchodě Sicílie v rámci válečné operace s krycím názvem Husky přistává 2500 spojeneckých lodí.