Baltský řetěz. Baltská cesta. O co jde? Statisíce Litevců, Lotyšů a Estonců trpí pod nadvládou komunistického Sovětského svazu. Mají toho už dost. Malé zemičky se ale nemohou vzepřít vojensky, a tak vymyslí originální plán.

Píše se rok 1989, je parné léto. Litevský Vilnius je pomyslným začátkem nejdelšího lidského řetězu na světě. Úspěšné propojení tolika lidských rukou získává mezinárodní ohlas. Lidé z Pobaltí čekají 23. srpna na to, až odbije 19. hodina.

Krátce před onou hodinou jsou připraveni na svých stanovištích. Odhadem dva miliony lidí stojí na linii vedoucí z Vilniusu po dálnici a silnicích do lotyšské Rigy a odtud dále až do cílové metropole Estonska Tallinnu. Hodiny odbíjejí osudnou hodinu.

Lidé na čtvrt hodiny spojí ruce a vytváří po celé délce trasy nepřerušený řetěz dlouhý 600 kilometrů.

Hrozba genocidy

Cíl je jasný – vyslat signál Sovětskému svazu: Pobaltské národy jsou pevné a odhodlané vydobýt si zpět svou suverenitu! Po rozpuštění řetězu následují četná shromáždění lidu a písňové akce.

Za nápadem stojí jednotlivá národní osvobozenecká hnutí, která o datu nerozhodla náhodně, před 50 lety totiž došlo k podpisu paktu Ribbentrop-Molotov, který stvrdil fakt, že pobaltské země budou součástí Sovětského svazu.

Sovětský svaz hovoří o nacionalistické hysterii a nepřímo hrozí i genocidou pobaltských národů! Varování ale zůstává jen v písemné a ústní rovině. Sovětskému svazu dochází dech a na monstrózní akce už nemá sílu.