Rozsáhlé devastující epidemie záškrtu v 19. století zasáhly většinu Evropy i Severní Ameriky, zabíjely bohaté i chudé a postihovaly převážně děti. Dnes už je ale choroba ve vyspělých zemích naštěstí téměř vymýcena.

Díky zavedení povinného očkování se v ČR poslední nahlášený případ záškrtu objevil v roce 1995. Ani dnes však nemáme vyhráno. Jak ukazují případy z několika evropských zemí, nemoc si vybírá svou daň i v 21. století.

Mimo jiné i kvůli poklesu proočkovanosti a nedostatečným zásobám antidifterického séra.

Záškrt neboli difterie je infekční onemocnění způsobené bakterií Corynebacterium diphtheriae. Napadá převážně horní dýchací cesty a nejčastěji se přenáší kapénkovou formou z člověka na člověka.

Začíná se projevovat mírnou bolestí v krku, obtížemi při polykání a zvýšenou teplotou. Po několika dnech však může přejít v těžkou povlakovou angínu.

Postupně může dojít k rapidnímu zhoršení stavu s mohutným otokem krku, dýchacími obtížemi a horečkou přesahující 40 °C. Nemocný se dusí, polknutá tekutina spolu s krví odtéká nosem. Takové případy často končí smrtí.

První zmínky o nemoci již před naším letopočtem

Difterie trápila lidstvo po celá staletí. První zmínky o ní sepsal už Hippokrates v 5. století př. n. l.

K pravděpodobně největšímu řádění choroby došlo ve 2. polovině 19. století, kdy na záškrt v dobách epidemií umíral v některých oblastech světa každý druhý člověk.

Prvními průkopníky v léčbě se stali německý lékař a bakteriolog Emil von Behring (1854-1917) a jeho japonský kolega Shibasaburo Kitasato (1853-1931), kteří v roce v roce 1890 představili světu objev séra k léčbě záškrtu.

Vakcína, jak ji známe dnes, začala být ovšem široce dostupná až v průběhu 30. let 20. století v kombinované trojvakcíně (záškrt – tetanus – černý kašel).

K rutinnímu celoplošnému očkování proti záškrtu se v Evropě a Severní Americe přistoupilo až ve 40. letech 20. století, v tehdejším Československu konkrétně v roce 1946. O dvanáct let později byla nemoc na našem území v podstatě vymýcena. Vyhráno ale nebylo.

Všechny velké epidemie

Poslední velké epidemie záškrtu v rámci Evropy a Asie propukly v 90. letech 20. století ve státech bývalého Sovětského svazu – tedy zejména v Rusku, Bělorusku na Ukrajině, v Tádžikistánu, a také v Mongolsku, tedy dlouhých 50 let po zahájení povinného očkování.

Důvodem epidemií byl zejména pokles proočkovanosti populace. Celkový počet nemocných se tehdy vyšplhal až na neuvěřitelných 150 tisíc případů, nemoci podlehlo 5 tisíc lidí.

„V dnešní době už se v Evropě a v Severní Americe se záškrtem setkáme pouze výjimečně, je ovšem třeba zdůraznit, že je to právě díky systematickému dlouhodobému povinnému očkování.

V zemích s endemickým výskytem záškrtu, kde je proočkovanost nedostatečná, jsou ročně nahlášeny tisíce případů záškrtu a úmrtnost se stále pohybuje mezi 5–10 %, u dětí mladších 5 let a u osob nad 40 let dosahuje dokonce až 20 %,“ upozorňuje MUDr. Kateřina Fabiánová, PhD. ze Státního zdravotního ústavu.

Ani dnes ještě není vyhráno

Dva ojedinělé případy onemocnění záškrtem se však nedávno objevily i ve Španělsku a v Belgii. Šlo o malé neočkované děti (6 a 3 roky), mladší z dětí se bohužel lékařům nepodařilo zachránit.

I v dnešní době je totiž léčba difterie velmi náročná z důvodu nedostupnosti antidifterického séra, které se po zahájení očkování přestalo vyrábět.

Světová zdravotnická organizace (WHO) stanovila odmítání očkování za jednu z deseti největších hrozeb lidstva. Jedinou a nejúčinnější formou ochrany proti záškrtu je povinné očkování v dětském věku.

Odborníci však doporučují přeočkování i v dospělosti, zvláště pak nemáte-li dostatečnou hladinu protilátek.

Také při cestách do zemí mimo Evropu a Severní Ameriku se doporučuje nechat se přeočkovat – zejména u starších cestovatelů, cest delších než 1 měsíc a při plánovaném užším kontaktu s místním obyvatelstvem, kupříkladu v rámci humanitárních aktivit.