Děti sice vypadají křehce, ve skutečnosti jsou však neuvěřitelně pružné a odolné. Někdy dokáží přežít i v situacích, kdy se to zdá nemožné.
Šestadvacetiletá Leyla Nordbyová žije se svou dcerkou Erikou (*2000) v Edmontnu v kanadské provincii Alberta. V noci 22. února 2001 se holčička vzbudí, vyleze z postele a vydá se na procházku.
Jenže jí nestačí ťapkat po bytě a zadními dveřmi, které mají poškozenou západku, se dostane ven. Je bosá a na sobě má jen plínku a teplota v tu chvíli dosahuje -24°C.
Zmrzlá na kost
Zase takový drsňák bohužel není, takže brzy upadne a v hlubokém sněhu už nedokáže vstát. Tři hodiny po půlnoci se probouzí Leyla, zvyklá, že se v tu dobu Erika budí a dožaduje se krmení. Jenže teď v posteli není. Prohledá dům, a pak si všimne otevřených dveří.
Vyděšeně popadne baterku a vyběhne do mrazivé noci. Drobné stopy ve sněhu naštěstí nestačily zapadnout novým sněhem, a tak dítě zanedlouho objeví. Leží v závěji tváří dolů.
Popadne ji, volá záchranku a pokouší se bezvládné tělíčko oživit, masíruje srdíčko, zkouší umělé dýchání. Marně. Záchranka dorazí během pár minut. Ani jim se však nedaří.
Tělesná teplota batolete je v tu chvíli 16°C, končetiny má tak zmrzlé, že injekční jehla nedokáže proniknout kůží a ústa má tak plná ledu, že intubace není možná.
Dvě hodiny ve stavu klinické smrti
Ač situace vypadá beznadějně, lékaři to nevzdají. Ve stavu klinické smrti ji převážejí do dětské nemocnice, kde tělíčko zahřívají pomocí speciální deky. Po dvou hodinách, kdy je Erika bez pulsu, začne srdíčko zase bít.
Kupodivu není nutná ani žádná částečná amputace omrzlin, jak se lékaři zpočátku obávají.
„Membrány buněk tkání jsou u dětí mnohem pružnější, proto mají větší šanci přečkat bez trvalého poškození stav, kdy se v buňkách začnou tvořit krystalky ledu,“ vysvětluje fyzioložka Nancy Rothwellová.
O šest týdnů později je Erika znovu doma, aniž by, s výjimkou drobné deformace levé nohy, utrpěla nějaké trvalé poškození.
