Co se mnohým vybaví, když se řekne Černý čtvrtek a krach newyorské akciové burzy 24. října 1929? Začátek Velké hospodářské krize provázený vlnou sebevražd zkrachovalých bankéřů a makléřů, kteří se hromadně vrhají z oken svých kanceláří vysoko nad Wall Street a kolem nich poletují bezcenné akcie.

Jsou jen dva

Jde přitom jen o mýtus zrozený z dobového černého humoru, nafouknutý médii, zkreslený kolektivní pamětí, která většinu sebevražd toho roku přesune do období krachu, a nakonec zafixovaný filmaři, kteří cpou scény zoufalých bankrotářů vyskakujících z oken mrakodrapů do každého filmu odehrávajícího se v období hospodářské krize.

Na počátku je přitom humorista Will Rogers (1879–1935), který ve svém sloupku s nadsázkou píše o tom, že „na Wall Street jste museli stát ve frontě, aby jste mohli okna vyskočit.“

Anglický bulvár se přidá barvitým popisem Broadwaye ucpané mrtvolami. A jaká je pravda? Od 24. října do konce roku se v New York Times píše o 100 sebevražedných pokusech z celého světa. Osm z nich skokem z budovy, mostu nebo lodě. Jen u čtyř je motivem ztráta na burze a pouze dva skočí na Wall Street.

O rok dřív je jich víc

Je pravda, že několik makléřů se později oběsí, zastřelí nebo si pustí plyn, ale obecně platí, že sebevraždy jako reakce na krach burzy jsou výjimečné.

Podle statistik je jich dokonce méně než ve stejném období roku 1928, kdy, paradoxně, hodnoty akcií na burze dosahovaly vrcholu.

Mýtus o Wall Street dunící nárazy padajících těl si však přesto začne žít vlastním životem a stává se součástí obecného vědomí, takže v roce 2009 Světová zdravotnická organizace varuje, že globální ekonomická krize by mohla způsobit nárůst sebevražd.

Nezpůsobila. Snad kromě německého průmyslníka Adolfa Merckla (1934−2009), který skočil pod vlak, se žádná sebevražedná epidemie ani tentokrát nekonala.