Indiánská matka přitiskne svému měsíc starému kojenci k hlavičce z každé strany dřevěnou destičku a přitlačí. Nedbá na to, že dítě pláče. Musí si zvyknout. Stejnou proceduru s ním bude denně provádět ještě půl roku.
Teprve pak dětská lebka dosáhne vytouženého protáhlého tvaru. Ženu neodradí ani riziko, že se deformace nepovede a její dítě zemře na následky zdravotních komplikací. Podle odborníků se v mayské kultuře lebky deformovaly v období cca 100 př. n. l. – 1521 n. l.
Důkazy v podobě archeologických nálezů se vyskytují především na území dnešního Mexika od Mexického údolí po Veracruz. Znetvoření lebky najdeme až u 90 % kosterních pozůstatků.
Například archeoložka Cristina Garcia Morenová z arizonské univerzity říká, že deformovaná lebka se stala symbolem společenské nadřazenosti.
Chudině stačí došky
Návštěvník sídla Tikal, největšího města mayské civilizace, se zastaví u stély pokryté sádrou. Kamenný sloup s vyrytými postavami a hieroglyfy slouží jako průvodce zaznamenávající dějiny města. Turista se začte do hieroglyfů.
Centrum města přitom projde za chvíli. Hlavní chrám a jeho správní okrsek se rozkládá se na ploše cca 2,5 kilometru čtverečních. Kromě toho může ve městě obdivovat ještě další čtyři pyramidové chrámy postavené ze snadno opracovatelného vápence.
Honosné budovy, sloužící jako obydlí pro královskou rodinu a vysoké kněze nebo k náboženským účelům, zdobí malby a sádrové štuky. Obyčejní občané se ale spokojí s doškovými chatrčemi.
Nic vyjadřuje lastura
„Kolik bylo nepřátel?“ ptá se jeden mayský bojovník druhého. Zraněný bere do ruky klacík a s obtížemi vyryje do hlíny dvě tečky a čárku.
I když po útoku nepřátelského kmene bolestí nemůže mluvit, jeho soukmenovcům je od této chvíle jasné, že útočilo sedm bojovníků. K matematickým zápisům stačí Mayům dva symboly: tečka a čárka. Jednotku značí tečka, pět jednotek čárka.
Dvojku zapíší dvěma tečkami, se sedmičkou si poradí jako se dvěma tečkami a jednou čárkou. Pro vyšší čísla používají dvacítkovou soustavu. Dvacítka se vyjadřuje jako tečka umístěná nad tečkami a čárkami čísel od jedné do dvaceti.
Jenže potom může dojít k záměně čísel. Proto přicházejí Mayové s nulou vyjádřenou pomocí lastury. Tečka nad lasturou by říkala, že nepřátel se vyrojilo dvacet.
Písmo pochází od pekelných sil
Španělský biskup, františkán Diego da Landa (1524–1579) přijíždí roku 1549 na poloostrov Yucatán. Má za úkol přivést mayské indiány k římskokatolické víře. Své mise se chopí svérázně.
Indiány nutí ke křesťanství metodami hodnými inkvizičního tribunálu. „Je to dílo ďáblovo,“ s těmito slovy nařizuje Landa 12. července 1562 spálit mayské kodexy. Zbudou pouhé tři:
Madridský, Pařížský a Drážďanský (jméno získávají podle místa svého pozdějšího uložení).
Hieroglyfické obrázky, jejichž existenci přisuzuje pekelným silám, ho ale zaujmou natolik, že se o nich zmíní i ve své Zprávě o věcech na Yucatánu sepsané roku 1566. V ní vyobrazí dokonce i několik hieroglyfů s jejich pravděpodobným významem.
Uvede zde 27 znaků, údajnou mayskou abecedu. Ironií osudu tím pomůže pozdějším generacím, aby mayské hieroglyfy, psané shora dolů a zleva doprava, alespoň částečně rozluštili.
Živí se hlavně kukuřicí
Muž zapíchne do země xul, zašpičatělou sázecí hůl do kukuřičného pole. Vytvoří asi 10-12 cm hlubokou díru, do které vsype 3-6 kukuřičných zrn.
„S oséváním se začíná bezprostředně po prvních deštích, které podle mayské víry mají přijít na Den svatého kříže (3. května), mohou však nastat kdykoli mezi dubnem a červnem,“ vysvětluje zásady mayského zemědělství americký archeolog Sylvanus Griswold Morley (1883–1948).
Než skončí květen, mají ale obvykle Mayové kukuřici už zasetou. Pole o rozloze odpovídající našim 4 hektarům zvládnou osít za dvanáct dnů. Sklizeň probíhá v lednu a únoru, ze zmiňovaného políčka je výnos asi 6000–6400 litrů.
Po kukuřici jsou druhou nejdůležitější plodinou fazole. Často se sejí do děr ke kukuřici a pak se vinou po jejích lodyhách.