V dubnu 1389 se v pražském židovském ghettu odehrává nejstrašnější pogrom v jeho dějinách. Zavražděno je cca 3000 Židů – mužů, žen i dětí. Někteří, když vidí tu hrůzu, spáchají raději sebevraždu, jiní se ukrývají ve Staronové synagoze. Ani to jim ale nepomůže před rozběsněnými Pražany.
Tehdy vládne v Čechách král Václav IV. (1361-1419) a Praha je rozdělená na dvě poloviny. Na jedné straně stojí chudí křesťanští obyvatelé, na druhé Židé, kteří půjčují peníze a bohatnou z vysokých úroků.
Vzbudit mezi oběma skupinami nenávist je snadné. Záminka se najde na velikonoční sobotu 18. dubna 1389, kdy několik židovských mladíků hází kameny na katolického kněze.
Hříšníci sice skončí ve vězení, ale díky nenávistným kázáním katolických kněží se Pražané rozhodnou rozdat si to s Židy na vlastní pěst. Vtrhnou do jejich ghetta a téměř nikdo jim neunikne. Král se objeví, když už je po všem.
Neuvěřitelné zisky
Pražský pogrom v roce 1389 ale není ani první, ani poslední v dějinách města. Nejstarší doklady o židovském osídlení v Praze pocházejí z 11. století, a přestože Židům tu jde často skutečně o život, vyplatí se jim na vltavském břehu bydlet.
Praha je křižovatkou obchodních cest a podle svědectví arabsky mluvícího kupce Ibrahíma ibn Jákuba (žil v 10. století), který v roce 966 naše dnešní hlavní město navštívil, tu Židé dokonce obchodovali s pohanskými otroky a posílali je do severní Afriky. Jákub tehdy o Praze píše:
„Vyvážejí od nich otroky, cín a různé kožešiny. Jejich země je nejlepší na severu a nejzásobenější v potravinách.“ Podle odhadů mohly zisky židovských obchodníků s otroky dosahovat až fantastických 1350 %!
Vyloučení ze společnosti
Židé to ovšem nemají jednoduché nikdy a nikde. Světlou výjimkou v řadách českých panovníků, který to s nimi myslí dobře, je král železný a zlatý Přemysl Otakar II. (1233–1278), který v roce 1254 vyhlašuje tzv. Statuta Judaeorum, Velké privilegium pro Židy.
Přiznává jim nejrůznější práva, například „aby pro movité peníze nebo nemovitou věc nebo v trestní při, která se dotýká osoby nebo věcí Žida, nebyl připuštěn na svědectví žádný z křesťanů proti Židovi, leč s křesťanem a Židem.“ Za svoji přízeň vůči Židům ale sklízí kritiku.
Jeho odpůrcům vadí, že neurčuje míru lichvářům a všechno nechává na dohodě mezi dlužníkem a věřitelem, a také, že nechce, aby zastavárníci prověřovali původ nabízených předmětů.
Život v napětí
Zlatého věku se Židé v Čechách konečně dočkají v 16. století v době císaře Maxmiliána II. Habsburského (1527–1576). I tak se ale potýkají s různými nepříjemnostmi.
Nesmějí například bydlet ve městech, kde se těží drahé kovy, hlavně v Kutné Hoře, protože:
„nemálo se do země vkořenili, že lid svými nekřesťanskými lichvami a jinými židovskými podvodnými převrácenostmi ke zkáze přivozují a jsou to lidé prázdní, kteří nevedou živnosti.“ Napětí v pražském ghettu je přes momentální panovnickou přízeň téměř hmatatelné.
Nikdo netuší, kdy zase jejich domy lehnou popelem a křesťané pod nějakou záminkou povraždí každého Žida, který jim přijde pod ruku.
Okrade bankéře
Maxmiliánův syn, císař Rudolf II. Habsburský (1552–1612), sice Židy na svém dvoře vítá, ale přesto jim závidí majetek.
V roce 1578 k sobě povolá Mordechaje Maisela (1528–1601), bohatého pražského bankéře a obchodníka s drahými kameny a vlnou.
Půjčí si od něho 2000 tolarů na „kuchyňské náčiní“ pro svoji matku Marii Španělskou a brzy si zvykne, že bankéř je pro něj nevyčerpatelným zdrojem peněz. Udělí mu sice různá práva, ale po Maiselově smrti v roce 1601 stejně připraví jeho rodinu o všechno.
Kronikáři o Maiselovi píší: „Přesto, že odkázal císařskému Majestátu deset tisíc zlatých, stejně jako špitálu, chudým křesťanům a Židům mnoho peněz na hotovosti rozkázal Jeho císařský Majestát vtrhnout do domu a všechno, co tam jest, vzíti.“