Část lebky s průstřelem, kterou Rusové po desetiletí vydávali za Hitlerovu, patřila ve skutečnosti mladé ženě! Po dlouhá léta panující pochybnosti potvrdili američtí vědci, kteří nedávno podrobili lebku testu DNA.

Adolf Hitler (1889–1945) spolu se svou dlouholetou milenkou a tehdy již manželkou Evou Braunovou (1912–1945) spáchal na sklonku 2. světové války sebevraždu, aby nepadl do sovětského zajetí.

Tak alespoň zní oficiální verze toho, co se 30. dubna 1945 v berlínském podzemním bunkru odehrálo. Diktátor měl nejprve rozkousnout kyanidovou kapsli, a pak se střelit do pravého spánku.

Teorii o zastřelení měl potvrzovat fragment lebky, který nalezli Sověti v roce 1946.

Lebka vzbudila zájem v roce 2000, kdy se stala součástí výstavy The Agony of the Third Reich: The Retribution (Agónie Třetí říše: Odplata) konané v Moskvě na památku 55. výročí od konce druhé světové války.

Kurátorka výstavy Alija Borkovecová, sice tvrdila, že není pochyb o původu vystavených ostatků, vědci však zaujali opačné stanovisko.

O slovo se přihlásil Nick Bellantoni, americký archeolog z University of Connecticut. Podezření měl již dlouho před provedením DNA testů. „Kosti byly příliš malé a tenké. Mužské lebeční kosti bývají mnohem robustnější.

Navíc lebeční švy držící lebku pohromadě odpovídaly osobě, které mohlo být maximálně 40 let,“ zdůvodnil, proč začal mít podezření.

Vyslovil předpoklad, že lebka nemohla patřit fašistickému vůdci, nýbrž musela náležet blíže neurčené mladé ženě, případně hodně mladému muži. Hitlerovi, který zemřel v 56 letech, rozhodně ne!

Proti tomuto tvrzení se ruské autority ohradily. Sergej Mironěnko, bývalý ředitel ruského státního archivu se postavil za kurátorku výstavy. Podle něj nebylo pochyb, že fragment lebky je zcela autentický. „Není to jen tak ledajaká kost nalezená na ulici.

Byla vytažena přímo z kráteru po granátu, ve kterém bylo pohřbeno Hitlerovo tělo,“ dodal Mironěnko.

Pro ruskou povahu může být spor o identitu lebky klíčový – označují se za hlavní vítěze druhé světové války.

Rusové dlouho tvrdili, že artefakty uložené v archivu jasně dokazují, že sovětští vojáci našli Hitlerovo tělo v ruinách Berlína, kde se zastřelil těsně po polknutí kyanidu.

Bellantonimu nezbylo, než zaletět do Moskvy „na inspekci“. Kromě fragmentu lebky se dostal i k dalším údajným Hitlerovým pozůstatkům. Například ke krvavým skvrnám, které byly nalezeny na pohovce, na níž měl nacistický vůdce spolu se svou manželkou zemřít.

Vědec měl na svůj experiment pouhou hodinu, během které pomocí bavlněných tampónů odebral vzorky DNA.

„Viděl jsem původní fotografie pohovky, které pořídili Sověti v roce 1945,“ prozradil archeolog. „A tak když jsem před sebou měl totožné skvrny na kusu dřeva a tkaniny, věděl jsem jistě, že pracuji se skutečnou věcí.“

Zpátky v Connecticutu předal Bellantoni vzorky univerzitnímu centru aplikované genetiky, kde se dostaly do rukou doktorce Lindě Strausbaughové. Ta je po tři dny ve své laboratoři zkoumala.

„Aplikovali jsme na ně stejné postupy, které se používají v kriminalistických laboratořích při vyšetřování trestných činů,“ uvedla vědkyně.

Nakonec její tým extrahoval malé množství použitelné DNA a následným molekulárním kopírováním se podařilo zajistit dostatek materiálu vhodného k analýze.

„Měli jsme štěstí, nakonec jsme získali dostatek čitelných genetických informací,“ zhodnotila situaci Strausbaughová.

Podle svědeckých výpovědí byla těla Adolfa Hitlera a jeho manželky zabalena do dek a vynesena do zahrady říšského kancléřství, pod kterou se vůdcův bunkr nacházel. Mrtvoly byly polity benzínem a zapáleny.

Navíc je ještě roztrhaly dělostřelecké granáty, které vybuchovaly všude kolem. Hitlerovi nejvěrnější stoupenci nakonec do jednoho z kráterů po výbuchu značně zdeformovaná těla pohřbili.

Příslušníci Rudé armády obsadili berlínský bunkr 2. května 1945, zbylé osazenstvo už kapitulovalo bez boje. Začalo pátrání po Hitlerovi, které se Stalin rozhodl obestřít tím nejpřísnějším utajením, na veřejnost nesměly proniknout žádné snímky.

Na informace, jak celé pátrání probíhalo i jak dopadlo, bylo dlouho uvaleno embargo. Veškerá fakta o nalezení Hitlera se dostala do kategorie státních tajemství, za jejichž vyzrazení hrozil přísný trest.

Začátek pátrání provázel chaos, objevovaly se protichůdné informace. Například že se Hitlerovi podařilo prchnout letadlem ještě před pádem Berlína či že zmizel podzemními chodbami a ukrývá se v jiné pevnosti. Objevila se celá řada konspiračních teorií.

Některé z nich vzešly z nejvyšších míst sovětské politiky, protože Sověti chtěli udržovat západní mocnosti v nejistotě. Dle jedné z konspiračních teorií prchl Hitler se svou manželkou ponorkou do Argentiny.

Úkolem najít vůdce živého, či mrtvého byla pověřena zvláštní jednotka kontrarozvědky Směrš (v ruštině akronym Smrt špionům, organizace, která také nechvalně proslula tím, že odvlekla do Sovětského svazu několik československých občanů, včetně hrdiny protinacistického odboje generála Sergeje Vojcechovského)).

Po několikadenním pátrání byly ostatky dílem šťastné náhody objeveny.

Vojenští lékaři provedli za zavřenými dveřmi expertizu obou těl, neboť je bylo třeba identifikovat. Navenek však pátrání pokračovalo.

Pitva měla prokázat otravu kyanidem, vyšlo také najevo, že údajná Hitlerova mrtvola má v celkem dobrém stavu zachovalé čelisti. Včetně zubů. Zato údajně úplně chyběla vrchní část lebky.

Předpokládalo se, že tomu bylo v důsledku sebevražedné střely, kterou si diktátor prohnal hlavou.

Že šlo skutečně o mrtvolu Adolfa Hitlera měla potvrdit asistentka vůdcova zubaře Käthe Heusermannová, kterou se sovětům podařilo najít. Později byla odsouzena k deseti letům v přísně střeženém táboře.

Ostatky byly, spolu s mrtvolami Josepha Goebbelse a jeho rodiny, pohřbeny na v té době přísně utajeném místě, dnes již víme, že to bylo sídlo štábu Směrš v Magdeburgu na východě Německa. Svět se zatím stále neměl dozvědět, že je Hitler skutečně mrtev.

Rok po válce zamířila k berlínskému bunkru další tajná moskevská mise. Jejím úkolem bylo znovu a důkladněji prozkoumat kráter po granátu, v němž byla těla nalezena. Nový tým měl podle všeho nalézt chybějící fragment lebky.

Ve stejné době došlo i k zajištění krvavých stop z pohovky. O rok později byl bunkr zasypán, aby se nestal místem setkávání neonacistů.

Aby se v případě odhalení nestalo místo Hitlerova hrobu svatyní a lákadlem pro diktátorovy fanatické příznivce, bylo jeho tělo v roce 1970 Sověty ještě jednou exhumováno a poté důkladně spáleno. Popel pak byl v tajnosti rozptýlen do řeky.

Povolení k této operaci vzešlo od šéfa sovětské tajné služby KGB Jurije Andropova (1914–1984).

V archivem sovětských zpravodajských služeb se zachovala pouze čelistní kost, zmiňovaný fragment lebky a krvavé skvrny z pohovky.

Vraťme se nyní k DNA rozboru, který provedla doktorka Strausbaughová. Dle zjištěných výsledků lebeční kost Hitlerovi v žádném případě nepatřila. Není nejmenších pochyb, že jde o ženský genetický materiál!

Jediný fyzický důkaz, že se Hitler zastřelil, tak nadobro zmizel, což je voda na mlýn pro tvůrce konspiračních teorií.

Ve světle objevu amerických vědců byla důvěryhodnost Sergeje Mironěnka vážně zpochybněna. Jenomže komu lebeční kost patřila? Mohla být Evy Braunové? Té bylo v době smrti 33 let a její tělo údajně leželo ve stejném kráteru jako tělo jejího manžela.

Bellantoni si to ovšem nemyslí. „Dnes sice víme, že lebka patřila ženě mezi 20 až 40 lety, neexistuje však jediný přesvědčivý důkaz, že by se Eva Braunová zastřelila či ji do hlavy střelil někdo jiný. Může tak patřit téměř komukoli,“ domnívá se archeolog. „V té době bylo kolem bunkru zabito mnoho lidí.“

Co se přesně odehrálo v Hitlerově bunkru dne 30. dubna 1945, tak zůstává i po 72 letech obestřeno tajemstvím. Že nejde o Hitlerovu lebku, sice nepotvrzuje teorii o tom, jak nacistický vůdce zemřel, ale zároveň ji to ani nikterak nevyvrací. Tak se k celé věci ostatně staví i Bellantoni.

„Spolu s doktorkou Strausbaughovou nezpochybňujeme, že Hitler v bunkru skutečně zemřel. Avšak zmíněný fragment lebky byl ze země vyzdvihnut až o celý rok později než samotné tělo. A jak my archeologové říkáme, kontext je to nejdůležitější.

A právě kontext byl silně narušen, když Rusové čekali rok, než se do Berlína vrátili,“ říká archeolog. Nepochybuje také o tom, že čelist, která byla odeslána do Moskvy hned v roce 1945 a jež přispěla k identifikaci Hitlerovy mrtvoly, je autentická. Nicméně čelist DNA testování podrobena nebyla.