16. červen 1940. Na schodišti portugalského konzulátu ve francouzském Bordeuax se mačkají davy lidí. Strkají se mezi sebou, aby je náhodou někdo nepředběhl. Jak se fronta pomalu, ale jistě posunuje, uklidňují se. Vytoužené vízum snad opravdu dostanou!

„Další, prosím,“ pokyne portugalský diplomat a konzul Aristides de Sousa Mendes (1885‒1954). Podepíše vízum a předá ho svému tajemníkovi Josefu Seabrovi, který na něj bouchne razítko. Další šťastný žadatel odchází.

Jako děvče pro všechno v Mendesově kanceláři pracuje jeho dcera Isabel i s manželem. Uklidňují čekající dav, vybírají formuláře. Musí vyřídit co nejvíc žádostí.

Lidé potřebují portugalské vízum dříve, než chapadla Hitlerovy třetí říše dosáhnou do Bordeaux. Nacisté totiž už 10. května 1940 obsadili Francii. Do Bordeaux teď míří tisíce uprchlíků. Věří, že se odsud dostanou do bezpečí.

Od portugalského premiéra Antonia Salazara (1889‒1970) ale má Mendes instrukce: „Postupujte podle oběžníku číslo 14.“ To znamená žádná víza a pasy nevydávat.

Poslechne svoje svědomí

Jenže konzul se setká s polským rabínem Chaimem Krugerem, který prchl i s rodinou do Bordeaux. „Ubytujte se v mém domě,“ nabídne mu pohostinně. Ve čtrnáctipokojové rezidenci je místa dost. Slíbí, že jim sežene víza.

Ovšem portugalské ministerstvo zahraničí Krugerovy odmítne. „Udělám cokoli, abych vás dostal z Francie,“ slíbí Mendes. „Nejde jen o mne. Všichni moji židovští souvěrci jsou teď ve Francii v nebezpečí života,“ poznamená Kruger.

Vyčerpaný Mendes po rozhovoru ulehne do postele. Hází sebou, potí se. „Zavoláme doktora,“ navrhuje jeho rodina. Mendes odmítne. Bojuje sám se sebou. Respektovat zákony, nebo se řídit svým svědomím? Rozhodne se pro to druhé.

Tajemník protestuje

Čtvrtý den vstane. „Poskytnu vízum každému. Teď už nezáleží na národnosti, rase ani náboženství,“ prohlásí. „Zkazíš si kariéru. Ohrozíš budoucnost rodiny,“ protestují dcera Isabel s manželem. Nakonec je ale přesvědčí. Mendes podepisuje jedno vízum za druhým.

Tuší ale, že i jediný podpis ho vyjde draho. Tajemník Saebra zpočátku protestuje. „Měl bych každého žadatele o vízum zapsat do registru. Měli bychom dodržovat úřední hodiny,“ argumentuje. Jenže pak i on podlehne. Dveře zůstávají otevřené, dokud sám konzul neřekne dost.

Rozzuří premiéra

Mendes se přesune na portugalský konzulát v jihofrancouzském Bayonne. Přiměje konzula Faria Machadu, aby mu umožnil vydávat víza. I tady čekají davy uprchlíků. Machado ale pošle telegram na portugalské ministerstvo zahraničí.

Když se Salazar dozví, co Mendes dělá, a rozzuří se. Chce totiž být s Adolfem Hitlerem (1889‒1945) zadobře. Nařídí proto Mendesovi návrat. Konzul ale odmítá. Chce ještě někomu pomoci, pokud to půjde.

Z Francie odcestuje až 8. července 1940. V Portugalsku si teď už bývalého diplomata nikdo nedovolí zaměstnat. Brání v tom Salazarova nenávist. Proto Mendes odchází do důchodu a dožívá v bídě.

„Odhaduje se ale, že zachránil asi 30 000 životů mužů, žen a dětí, z toho 10 000 Židů,“ dodává současný americký publicista Thomas J. Craughwell.