Bývalý železničář svým nápadem zásadně změní budoucnost světa. Odstartuje „černou zlatou horečku“, umožní jiným vydělat miliardy, sám však zemře chudý jako kostelní myš.
Jedinými významnými událostmi v životě Edwina Drakea (1819-1880) jsou svatba s Philenou Adamsovou v roce 1845, její smrt při porodu v roce 1854 a tři roky poté znovu svatba, kdy si ve věku 38 let bere šestnáctiletou Lauru Dowdovou.
„Víš, lásko, že tě miluji víc než cokoli a kohokoli na Zemi,“ píše jí v dopise a hodlá se o ni postarat, přestože nemá snadné období. Pro vleklé bolesti totiž po osmi letech přijde o místo u železnice, kde pracuje jako strojvůdce.
V roce 1858 odjíždí do Titusville v Pennsylvanii a právě tady se z obyčejného života stává neobyčejný. A to jen proto, že se ubytuje ve stejném hotelu jako James Townsend, zástupce první ropné společností Seneca Oil.
Břečka, která čadí a smrdí
V 19. století se už sice o ropě ví, ale ke svícení se do lamp používá téměř výhradně velrybí tuk. Tvrzení vědců, že ropa může být palivem budoucnosti, málokdo věří.
Smrdí, všechno ušpiní a nedá se s ní obchodovat ve velkém, protože jediný způsob jak se dá získat, je sbírat jí v místech, kde prosakuje na povrch. Navíc ji i v místech těchto průsaků lidé ke svícení používají jen v nouzi, protože strašně čadí.
V roce 1849 však Kanaďan Abraham Gesner (1797–1864) vydestiluje první látku vhodnou ke svícení – kerosen. Investoři cítí šanci, a tak vznikají první naftařské společnosti.
Když zástupce Seneca Oil koupí v Titusville 100 akrů půdy za 5000 dolarů (co by dnes dělalo přibližně 3,5 milionu korun), klepou si místní na čelo. Tolik peněz za bezcenné pozemky, kde má každý neustále špinavé boty od té mazlavé černé břečky?
Lidé se mu smějí
Drake je s ročním platem 1000 dolarů najat, aby prozkoumal ropné průsaky a možnosti těžby. Lidé jsou přátelští, ale jeho snahu považují za směšnou. „Kdo by proboha chtěl svítit tím čadivým smradem?“ kroutí hlavou.
Drake je přesvědčen, že je nutno těžit z hloubky, jenže když se pokusí kopat, není to k ničemu. Než se dostane dostatečně hluboko, jáma se vždy zasype. Když investoři do projektu nasypou dalších 2000 dolarů bez viditelného výsledku, odmítnou pokračovat.
Drake však v budoucnost ropy věří a v dubnu 1859 se rozhodne pokračovat na vlastní pěst. „Nechci ropu získávat pouhým sběrem z místa, kde vytéká na povrch. Nechci čekat,“ píše si do deníku. Utratí veškeré úspory, zadluží se u přátel.
Kupuje parní stroj, který má pohánět vrták. S pomocí kováře Williama Smitha (1812-1890) se snaží sestrojit zařízení, kterým by se k ropě v hlubinách dostal. Poté, co stráví marnými pokusy pět měsíců, mu lidé začínají říkat Bláznivý Drake. Dokonce i Smith začíná být skeptický.
Řešením je trubka
Drake to však nevzdá. Zkouší to dál a pak konečně přichází ten správný nápad. „Jediným řešením je umístit vrták do litinové roury. Takto se mi podařilo provrtat již dvacet metrů skály,“ píše si.
Lidé se sice i jeho novému nápadu smějí, Drake však tuší, že je na správné cestě. A pak, 27. srpna 1859, vrták dosáhne hloubky 21 metrů a narazí na ložisko ropy. K trubce je připojena ruční pumpa a první ropný vrt je na světě.
Drake musí v okolí skoupit všechny sudy na whisky, aby ji měl kam dávat. Jeho vrt totiž po několika dalších vylepšeních dává až 4000 litrů ropy denně. A to je v tu chvíli téměř polovina světové produkce ropy.
Na jeho nápadu bohatnou jiní
Ropný průmysl se rozjíždí, a během dalších let na něm zbohatnou stovky lidí. Drake však mezi nimi není. Samozřejmě vydělá balík, jenže špatnými investicemi o něj zase přijde. Navíc si svou metodu vrtání nenechá patentovat.
A tak končí chudý jako kostelní myš, zatímco na jeho nápadu pohádkově bohatnou jiní.
Skončil by jako žebrák, kdyby pro něj obyvatelé Titusville v roce 1870 neuspořádali sbírku a v roce 1873 neprosadili roční rentu 1500 dolarů, kterou bude Pensylvánie vyplácet jeho rodině.
