Legendární, nadčasové, ležérní. Dvě sklíčka spojená kusem zlatého plastu o váze 150 gramů udělají v minulém století díru do světa. A z piedestalu od té doby neslezou.
Co mají společného generál Douglas MacArthur (1880–1964), herec James Dean (1931–1955) nebo kráska Audrey Hepburnová (1929–1993)? Kromě nesmazatelného otisku v dějinách je to i dobrý vkus!
Všichni tři totiž v minulosti podlehnou jednoduchosti a eleganci značky Ray-Ban, která do světa vystřelí legendární brýle.
Než se ale dostanou na červený koberec a na seznam žhavých módních kousků, musí si je nejprve nasadit na nos piloti a prokroužit s nimi širé nebe.
Lék na problémy? Dvě sklíčka!
Jakmile technologie doby 20. let 20. století umožní delší lety ve větších nadmořských výškách, začínají mít piloti čím dál větší potíže.
Mnoho letců americké armády si stěžuje na bodavé, místy až oslepující sluneční světlo, pro které si nevidí skoro ani na čumák letadla. Mají navíc i silné bolesti hlavy nebo nevolnosti.
Aby se počet stížností smrskl, rozhodne se generál John A. Macready (1887–1979) roku 1929 oslovit firmu Bausch & Lomb. Požadavek je jednoduchý, chce efektivní sluneční brýle, které nepříjemné světlo pohltí.
V „pilotkách“ je krása
Píše se rok 1936, když na armádním stole „přistává“ plastový prototyp s unikátními zelenými skly a označením „Anti-Glare“. O rok později jej následuje kovová verze známá jako „Ray Ban Aviator“, na který si firma Bausch &
Lomb 7. května 1937 shání patentové lejstro. Unikátní schopnost brýlí odrážet jas a zároveň chránit oči se promítne i v samotném názvu. Zatímco slovo „ray“ znamená v angličtině paprsek, „ban“ je možné přeložit jako zákaz.
Dosud ztrápení letci a další sportovci jsou z novinky nadšení, firma navíc válcuje konkurenci na celé čáře. Obrovskou vlnu popularity ale rozpoutá až generál MacArthur, když se nechá v roce 1944 vyfotografovat na Filipínách.
Z nutné výbavy začíná být žádaný doplněk, což jen umocní model „Ray Ban Wayfarer“ z roku 1952.
Modla Hollywoodu
V čem tkví kouzlo nového kousku? V plastu! Veškeré obroučky jsou totiž celé dekády jen kovové. Na nose je s nimi zvěčněn prezident John F. Kennedy (1917–1963), stejnou parádu v nich dělá i zpěvák Bob Dylan (* 1941).
Nejen, že k sobě masivní obroučky mnohem víc přitahují zrak, ale firma se rozhodne obrátit pozornost i k něžnému pohlaví. Paleta barev je rozmanitější, detaily třpytivější.
Audrey Hepburnová si při pozorování klenotů ve filmu Snídaně u Tiffanyho (1961) chrání zrak právě „raybankami“. Září v nich i John Belushi (1949–1982) a Dan Aykroyd (*1952) ve filmu Bratři Bluesovi (1980).
Rekordní tržby zaznamená Ray-Ban po roce 1983, kdy si „pilotky“ nasadí Tom Cruise (*1962) ve filmu Riskantní podnik (1983). V ten rok se totiž prodá 360 000 párů.
V roce 1986, kdy startují seriály Miami Vice a Měsíční svit se prodá 1,5 milionu kusů.
Odolnější, přesnější, lehčí…
V devadesátkách nastává pro model Wayfarer útlum, když se o slovo začínají hlásit oválnější tvary a kov chytá druhý dech. Těsně před vstupem do nového milénia prodává Bausch & Lomb svůj opečovávaný klenot italské firmě jménem Luxottica Group.
Ta se pustí zejména do jemných inovací už zajetých modelů, čímž Ray-Ban znovu vystřelí na naprostý vrchol. Plast se stává lehčím, barvy odvážnější, sklíčka odolnější. Do nabídky se dostávají také dioptrické brýle.
Základním poselství firmy, které zní „never hide“ (nikdy skryté), však zůstává neměnné. To, že by se zákazníci neměli za brýlemi schovávat, ale naopak se dívat na svět očima otevřenýma dokořán nikdy nevyjde z módy.
