V Kalifornii propukla nová vlna zlaté horečky. Není sice takového rozsahu jako v polovině 19. století, přesto je možné na řekách v kopcích nedaleko Los Angeles narazit na prospektory toužící po rychlém zbohatnutí.

Od vypuknutí kalifornské zlaté horečky (1848–1855) uplynulo již přes 160 let. Zájem o tuto komoditu však trvá. A tak lidé nadále rýžují a překopávají koryta potoků a řek.

Na základě platných zákonů však vykonává řada z nich ilegální činnost, protože těží na místech, kde je to zakázáno.

Důvody jsou nasnadě. Profesor biologie Peter Moyle z University of California Davis studuje od roku 1969 kalifornské ryby. Podle jeho slov je vliv těžařů na rybí populaci negativní, a to i v případě, pokud nepoužívají žádné chemikálie.

„Potravu ryb tvoří především vodní hmyz žijící v okolí kamenů,“ vysvětluje Moyle. Častým přemisťováním kamenů však hmyz ztrácí své přirozené prostředí, čímž je omezena jeho reprodukce, a ryby tak nemají dostatek potravy. Dochází k narušení ekosystému.

Podle kalifornských ochránců přírody způsobila těžba zlata ztrátu přirozených stanovišť mnoha druhů zvířat. Postižena je například malá ryba pakaprovec svatoanenský (Catostomus santaanae) nebo již ohrožená ropucha kalifornská (Anaxyrus californicus).

Zlatokopové ohrožují nejen vodní živočichy, ale i kvalitu vody pro obyvatele Los Angeles.

V říjnu 2014 tehdejší americký prezident Barack Obama (*1961) vyhlásil národní památkou území o rozloze 350 000 akrů (141 640 hektarů) v San Bernardino National Forest a Angeles National Forest. Z této oblasti pochází až 30 % pitné vody pro oblast Los Angeles. Kromě toho se zde vyskytuje množství ohrožených druhů.

Prospektoři pohybující se v okolí těchto řek i v jejich korytech přispívají ke znečišťování zdrojů pitné vody. To potvrzuje Wen Huang, manažer vodárny v San Bernardino Valley: „Čím více lidí, tím více nečistot, tím více zakalená voda.

Vyčištění takové vody, aby splňovala kritéria pro pitnou vodu, pak bývá mnohem náročnější.“

Před 400 miliony lety se nacházelo území Kalifornie pod hladinou moře. Podmořské sopky kolem sebe chrlily materiál bohatý na minerály, a to včetně zlata. Moře ustoupilo. O další se postaral déšť, vítr a jiné erozní faktory. Voda následně splavila zlato do řek a potoků.

Zlatá horečka v Kalifornii vypukla 24. ledna 1848, kdy James Marshall (1810–1885) narazil na zlatou žílu. Došlo k tomu při stavbě pily švýcarského obchodníka Johna Suttera (1803–1880) v pohoří Sierra Nevada.

Nález se nepodařilo zatajit a v roce 1849 s vidinou rychlého zbohatnutí zamířilo na území zlatého státu na 80 000 lidí. Dle roku svého příchodu byli označování jako Forty-niners (Devětačtyřicátníci). Zlaté horečce vděčí západ USA za urychlení osidlování.

Například počet neindiánských obyvatel Kalifornie se zvýšil ze 14 000 v roce 1848 na 223 000 v roce 1852.

Ke zlatu lidé tíhnou už po tisíce let. Používala jej většina kultur a populární zůstalo do dnešních dnů. Jeho cena atakuje hranici 1000 dolarů za trojskou unci (cca 31,1 g). Proto se nelze divit, že se lidé stále pokoušejí vyrýžovat bohatství. Současní zlatokopové většinou jen paběrkují.

Pokud by však některý z nich narazil na podobnou zlatou žílu jako Marshall v polovině 19. století, byl by nápor na kalifornskou přírodu neúnosný.