Některé larvy a drobní bezobratlí dokážou projít trávicím traktem dravců bez úhony. Přežít sežrání, však mohou i větší živočichové! Toho si povšimli britští vědci během expedice do Východního Timoru v Jihovýchodní Asii.

Biologové z britské University of Wolverhampton byli konkrétně svědky toho, jak z kloaky ropuchy jihoasijské (Duttaphrynus melanostictus) trčí hlava a velká část dříve pozřeného slepáka květinového (Indotyphlops braminus).

Byl očividně živý, přičemž přibližně třetina jeho těla vězela ještě uvnitř predátora.

Zatímco drobní živočichové bývají pozřeni bez rozžvýkání (a tedy živí) poměrně často, u těch větších, k nimž slepák náleží, jde o dosti vzácný jev. Kořist je obvykle usmrcena rozžvýkáním v čelistech predátora, a teprve poté pokračuje do jeho trávicího traktu.

I kdyby se nešťastná oběť vyhnula ostrým zubům, může se stát osudným samotné putování hrdlem. To totiž bývá velmi těsné. Dalším problémem je vystavení silným žaludečním šťávám a v neposlední řadě nedostatek kyslíku v žaludku či střevech predátora. Zkrátka úskalí je nepřeberné množství.

Zcela po svém vyřešil nezáviděníhodnou situaci severoamerický jedovatý obojživelník zvaný taricha zrnitá (Taricha granulosa).

Poté, co je tento tvor pozřen a dostane se do žabího žaludku, vypustí toxin, který predátora zabije dříve, než začnou pracovat žaludeční šťávy. Obojživelník se pak může vyplazit hrdlem zpět do tlamy a na svobodu.

Vraťme se však ke slepákovi. Ten takovou možnost nemá, není totiž jedovatý, a tak mu nezbývá, než zvolit cestu jinou. Tu delší. Přes celý zažívací trakt.

„Je více než překvapivé, že obratlovec s plícemi, něco takového dokázal přežít,“ diví se Mark O´Shea z fakulty aplikovaných věd, který spolu se svými kolegy ropuchu objevil.

Ropucha se pokusila vědcům uniknout. Slepák, deroucí se z ní ven, neměl jinou možnost, než ji následovat. Vědci však podivnou dvojici rychle odchytili a vyfotografovali. Ač slepák nevyvíjel příliš velkou aktivitu, během několika minut byl z kloaky venku celý.

Nebylo však možné přesně určit, do jaké míry k osvobození přispěl vlastním přičiněním a do jaké míry šlo o dílo trávicího traktu a kloaky ropuchy.

Po úspěšném vyproštění se černě zbarvený slepák hýbal jen minimálně. Životní funkce se však jevily vědcům v pořádku, srdce mu tlouklo a tvor reagoval, byť ne příliš čile, na vnější podněty. Následně výzkumníci pořídili další snímky obou živočichů.

Nakonec je vzájemně porovnali. Zjistili, že co se relativní délky těla týká, byl slepák výrazně delší než ropucha. Seznali také, že had má na těle menší poškození, a to pravděpodobně v místech, kde jej kloaka sevřela příliš těsně.

Ačkoliv had do druhého dne uhynul, byl to pro vědce stejně neuvěřitelný objev. Jak mohl přežít pozření ropuchou? Nejpravděpodobnějším scénářem nejspíše bude, že jej predátor pozřel velmi kvapně a s minimálním zapojením čelistí.

Slepák má navíc oproti jiným druhům mnohem lepší vyhlídky, jak neuvěřitelnou cestu zvládnout. Například je dobře uzpůsoben životu ve tmě. To však není jediná výhoda.

Navíc má dlouhé, štíhlé, jen několik milimetrů široké tělo, které dokáže bez problémů pronikat malými otvory a štěrbinami.

O´Shea zastává názor, že had se prodral na svobodu spíše vlastním přičiněním. Podle všeho mu přišlo vhod, že ropucha několik hodin předtím nepozřela nic jiného. Cesta ven tak byla relativně volná, prosta nadměrného množství zažívacích šťáv.

Pravděpodobně nejvíce nápomocná k přežití však byla slepákovi jeho kůže. Překrývající se šupiny účinně blokovaly přístup agresivních žaludečních šťáv.

Jenomže nic z výše popsaného nemohlo hadovi pomoci vyřešit ten největším problém – nedostatek kyslíku. Jde sice o podzemního tvora malých rozměrů, který ho nepotřebuje k přežití příliš velké množství, nicméně zcela bez něj vydržet po dlouhou dobu nemůže.

„A tak v tomto případě hrál zásadní roli čas. Jestli projde had střevy dostatečně rychle nebo se udusí,“ řekl O´Shea. Je více než pravděpodobné, že v pozorovaném případě to bylo velmi těsné.

Vědci se domnívají, že následné uhynutí nastalo z důvodu komplikací kvůli nedostatku kyslíku.

Zdá se, že mnohem lépe si s nedostatkem životadárného plynu v trávicím traktu dokázali poradit drobní plži rodu Tornatellides, na kterých si s oblibou pochutnávají ptáci jako je kruhoočko japonské (Zosterops japonicus) či bulbulčík japonský (Hypsipetes amaurotis).

Bezobratlí plži měří jen něco málo kolem 2,5 mm.

Zajímavé výsledky přinesl experiment provedený na japonské Univerzitě Tohoku, během kterého bylo ptákům nabídnuto 174 plžů druhu Tornatellides boeningi. Trávicím traktem jich bez úhony prošlo kolem 15 % z nich.

Odolnost těchto tvorů je z velké části dána jejich ulitou, která jim slouží jako přirozené brnění. Klíčem k přežití je však také podle zjištění vědců velikost. U drobnějších jedinců je šance vyšší.

U těch větších spíše hrozí, že ulita bude poškozena a její obyvatel vydán napospas žaludečním šťávám.

Přeživší plži jsou pro populaci celého druhu výhodou. Ptáci je přenesou do vzdálenějších oblastí, čímž přispívají k variabilitě genomu.