24. května 1868 přijíždí na ukrajinskou Volyni patnáct českých vystěhovalců. Všechno organizuje bývalý strážmistr František Přibyl. Na rozdíl od ostatních ale necestuje dobrovolně. Rakouská policie ho z vlasti vyhostila!
V Národních listech vychází 25. února 1868 zpráva: „Velké a malé statky jsou na prodej za velmi levnou cenu. Statky ty nalézají se v carském Rusku v okrese Volyňském, osm mil od hranic rakouských vzdálené, a jsou při nich sdělaná a zasetá pole.
Bližší zprávu podá na ofrankované dopisy František Přibyl (poste restante Tábor).“ Jenže Přibylovi se agitační činnost, pobízející Čechy, aby odešli pryč, vymstí. Znelíbí se rakouské policii, která ho zatkne a vyhodí ze země.
Politici stěhování nechtějí
Reakcí zklamaných českých politiků v čele s Františkem Palackým (1798–1876) na rakousko-uherské vyrovnání z února 1867 je cesta do Ruska v květnu 1867. U cara Alexandra II. (1818–1881) sice moc pochopení pro své problémy nenajdou, ale vedou jednání s Moskevskou zemědělskou komisí.
Car chce osídlit dosud pusté oblasti a nabízí Čechům výhodně půdu. Po zrušení nevolnictví v roce 1861 totiž ubývá sil, které by na ní pracovaly. Návrh se ale nesetká s nadšením.
Česká delegace svorně tvrdí, že se velkým stěhováním „oslabí český národní živel v jeho politickém významu“. Zkrátka i všeslovanské nadšení má své meze. Komise proto pracuje na vlastní pěst. V pražských Národních listech publikuje oznámení a najme agenta na propagaci.
Vraťte nám uprchlíky!
Moskevští komisaři si mohou spokojeně mnout ruce:
„Ve věci osídlení obrovských prostor naší vlasti má iniciativu národnost nám příbuzná, schopná nejen zvýšit výnosnost, ale připravená sloučit se s námi v jeden celek přijetím ruského občanství.“ Policie v habsburské monarchii ale má jiný názor.
„Rakouské úřady sledovaly vystěhovalectví na Volyň s nelibostí, a to bez ohledu na uznání práva na vystěhování v prosincové ústavě z roku 1867,“ vysvětluje současný český historik Jaroslav Vaculík.
Rusové je osvobozují od povinností
Místodržitelství emigrantům odchod pěkně znepříjemňuje. Odmítá vydávat cestovní pasy. „Nejde vám o nic jiného, než jak se vyhnout vojně,“ obviňují úředníci muže. Imigranty, kteří se přistěhovali do roku 1874, totiž Rusové od vojenské povinnosti osvobozují.
Rakouské vyslanectví v Petrohradě protestuje. „Nesouhlasíme s agitací pro vystěhovalectví na českém území,“ adresuje výzvu carským úřadům. Odvolává se na rakousko-ruskou deklaraci z 5. června 1815 o vzájemném vydávání osob prchajících před vojenskou povinností. Čechy ale neodradí.
Pro prominenty je to levnější
První nedočkavci vyrážejí na obhlídku půdy. Prodává se děsjatina (1,0925 ha) půdy v průměru za 15 rublů (asi desetkrát levněji než v Čechách).
Ovšem v Samarské gubernii v Buzuluckém okrese si tehdy ve velkém kupuje půdu i spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910) a místní mu cenu za děsjatinu sníží na pouhých šest rublů.
Češi musí navíc k ceně připočítat ještě 20–30 rublů pro zprostředkovatele. Téhle úlohy se chopí František Přibyl a učitel Josef Olič z Rakovnicka. Přitom jim leccos zůstane za prsty.
Hodně kupních smluv zní na jméno prostředníka, tedy jejich, místo konečného majitele. Často také „zapomenou“ kupcům říct, že na jejich pozemcích leží dluhy, církevní povinnosti nebo věcná břemena. Za řešení sporů pak inkasují peníze.
