Stát se do výuky neplete, jenom dohlíží na její průběh. Každý rodič zodpovídá za výchovu svých dětí, ale už Solónovy zákony z 6. století př. n. l. postihují ty, kteří se o vzdělání svých potomků nestarají. Ve stáří jim odepřou důchod.
Přestože vzdělání není levnou záležitostí, aténští úředníci ochotně zaplatí školy dětem, jejichž rodiče zahynuli během řecko-perských válek (499 – 448 př. n. l.)
Aténská výchova má volnější a vyváženější systém. Ideál kalokagathie zdůrazňuje harmonický rozvoj po stránce duševní i tělesné. I když Solón zdůrazňuje rovnost lidí bez ohledu na jejich původ, nepřiznává postiženým stejná práva jako zdravým.
Podle něj může porodní bába rozhodovat o zabití tělesně postiženého dítěte. Poslední slovo ale má otec. Ten sám určí, jestli potomka chce nebo ne. Pokud ho nenařídí odložit nebo zabít, vychovává ho rodina. Na starosti má dítě často chůva.
Učebnice neexistují
Malí kluci chodí do elementární školy. Doklady o ní známe už z 5. století př. n. l. Na rozdíl od Sparty jde o soukromé školy a rodiče sami mohou rozhodovat, kam jejich dítě bude chodit.
Gramatistova škola učí psaní, čtení a počty. Učebnice ale neexistují, a tak to jde těžko. „Využívalo se maximálně sluchové paměti.
Existovaly i slabikáře, kde byla od sebe jednotlivá slova oddělena, aby se žáci naučili lépe číst,“ vysvětluje pedagožka Tereza Vacínová.
„Dál, dál,“ rozčiluje se učitel nad nervózním klukem, který nemůže přijít na to, jakým veršem pokračuje Homérův epos. Vypadlo mu to z paměti. Není divu, naučit se v jedenácti letech celou Odysseu nazpaměť jenom podle předříkávaných úryvků je těžké.
„Nic si nepamatuješ. Za trest na voskovou tabulku stokrát napíšeš větu: když se nebudu pilně učit, nic ze mě nebude,“ dojde učiteli trpělivost a vyvolá dalšího žáka. Objevují se i tělesné tresty, rákoska je běžným školním inventářem.
Jinak je vybavení jednoduché: učitel sedí na ozdobné židli s opěradlem, žáci na stoličkách. Píše se hůlkou na navoskovanou tabulku, k počítání slouží kamínky. Hudba, tanec a zpěv se studuje v kitharistově škole. Ve 4. století př. n. l. přibývají hodiny kreslení.
Intelektuálové naslouchají filozofům
V palaistře (zápasnické škole – pozn. red.), najdeme na rozvrhu tělocvik. Učí se tu pětiboj, který se skládá ze skoku dalekého, běhu, zápasu, hodu diskem a oštěpem Od 4. století př. n. l. se objevují vyšší školy.
Chlapci do jejich lavic zasednou od 15 do 17 roku. Pevná ruka státu pečlivě dohlíží na jejich úroveň. Studium si mohou dovolit jenom synkové ze zámožnějších rodin. Na začátku jde hlavně o civčení, ale později je důležitější intelektuální vzdělání.
V přednáškách nechybí gramatika, matematika (geometrie a aritmetika), múzika (hudební vzdělání) a astronomie. Komu to nestačí, může naslouchat řečem sofistů, potulných filozofů, kteří učili hlavně právo, řečnictví, historii a přírodní vědy.
Úřad podle učence
Propracovaný vzdělávací systém nabízí ve svých dílech Ústava a Zákony aténský filozof Platón (427 – 347 př. n. l). Domnívá se, že dítě do tří let nemá opustit rodinu a nezapomíná ani na předškolní zařízení pro děti ve věku 3 – 6 let.
Věnuje se i následnému vzdělávání. Do dvacátého roku má muž ukončit vojenský výcvik a potom se až do 30 let věnovat zvládnutí dialektiky (umění diskuse – pozn. red.).
Po třicátém roce doporučuje studovat filozofii a v 35 letech si najít pevné místo v politickém životě. Vyzývá ke zřízení úřadu nejvyššího správce veškeré výchovy (podobnému jako dnešní ministr školství) a zdůrazňuje jeho význam:
„Tento úřad je ze všech nejvyšších úřadů v obci daleko nejdůležitější. Neboť u všeho, co roste, u rostlin, u zvířat krotkých i divokých i u lidí, dobré vypučení prvního výhonku má největší význam pro zdárné dovršení dobrosti, jaká náleží jeho přirozenosti.“
