Existují vynálezy, které dnes vnímáme jako běžnou součást našeho života. Člověk si jich více všímá, když je potřeba je opravit, ale jinak jsou naprostou samozřejmostí. Přitom z dějinného pohledu znamenaly v době svého vzniku naprostou revoluci.

Právě takovým vynálezem byl splachovací záchod, který mimo jiné otevřel nové možnosti v hygieně.

Středověcí Evropané by v kategoriích čistotnost a hygiena propadli na celé čáře. Exkrementy se běžně lily z oken na ulici, kdo si zašel do lázní, ten byl v očích mnohých člověkem lehkých mravů.

Kam se Evropa ještě v 17. století hrabala na staroindické civilizace, které už před 4 000 lety používaly v oblasti Harappa sofistikované kanalizační systémy a vodní toalety.

Kanalizaci dobře znali i staří Římané. Pro ně byly latríny i určitým fórem, vyšší vrstvy společnosti využívaly honosné hromadné toalety, ve kterých se vedly dlouhé diskuze.

Římská civilizace však padla a nová éra křesťanství na kanalizaci poněkud zapomněla. Zhruba na přelomu tisíciletí se objevuje prevét. Tento typ záchodu má podobu arkýře neseného dvěma krakorci nad hradním příkopem, nebo byl umisťován do výklenků ve zdech.

O odpad se postarala gravitace, lze si tak snadno představit, v jakém stavu byl leckterý hradní příkop. Lidé ve městech či na venkově se museli spokojit s hrncem nebo budkou.

Středověká hygiena, to byl jeden velký horor. Nelze se tedy divit, že se městy šířily epidemie smrtelných chorob. Zvláště mor byl strašákem tehdejší doby.

V reakci na choroby, které kosily obyvatelstvo, Leonardo da Vinci sestavil urbanistický plán, v němž důležitou úlohu hrála kanalizace.

Leonardo dokonce v roce 1516 navrhl princip splachovacích záchodů, avšak jak to u jeho vynálezů bývalo, v mnohém předběhl dobu a zůstal nepochopen.

Dějiny vskutku revolučního vynálezu jménem splachovací záchod se začaly psát v roce 1596. Tehdy sir John Harington sestrojil pro královnu Alžbětu splachovací toaletu, kterou pojmenoval Ajax. Zatímco Britové se nové vymoženosti spíše smáli, v nedaleké Francii se stala brzy oblíbenou.

Přesto však bylo potřeba ještě několik vylepšení, aby se záchod stal opravdu funkčním. K dalšímu výraznému vylepšení došlo v roce 1738, kdy J. F. Brondel vynalezl splachovací toaletu ventilového typu.

V podstatě do současné podoby pak splachovací záchod dovedl britský technik Joseph Bramah (1748–1814), který světu představil visící ventiluzavírající dno mísy a plovoucí ventilový systém pro splachovací nádrž. A pak už to šlo ráz na ráz!

V roce 1819 se objevil bezventilový omezovač vodního odpadu, tedy vodní sifon, který zabraňuje zápachu, aby se šířil z kanalizace.

Ve druhé polovině 19. století docházelo k dalším drobným vylepšením toalety a ty se pomalu začaly stávat běžnou součástí vybavení domů. Zásadním způsobem k tomu přispěl britský podnikatel Thomas Crapper (1836–1910), který přišel hned s devíti patenty.

Přesto konzervativní společnost mnohdy na nový vynález hleděla skrze prsty a citlivější povahy při pohledu na porcelán určený k jedinému účelu upadaly do mdlob. I v současnosti se toalety vyvíjejí.

Stále více se rozšiřují automaty, které při splachování využívají infračervený senzor. Rovněž výrobci pracují s tím, aby při spláchnutí proteklo odpadem co nejméně vody, která se v některých končinách stává stále větší vzácností.