Má to být největší nález v dějinách Británie. Nakonec se však stává pouze nejslavnějším podfukem, protože věda ho odhalí až po 40 letech!

Zkušený amatérský paleontolog Charles Dawson (1864-1916) přichází 18. prosince 1912 na zasedání londýnské Geological Society.

Přináší fragmenty lebky a spodní čelisti s tím, že část dostal před čtyřmi lety od dělníků z piltdownské štěrkovny a zbytek našel na stejném místě o pár dnů později.

Pomáhali mu přitom geolog Arthur Smith Woodward (1864–1944) a francouzský paleontolog Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955).

Čelist je sice v místě spojení s lebkou poškozena, ale zabarvení kostí i stopy štěrku dokazují, že patří k sobě „Rekonstrukce fragmentů ukázala, že patří dávnému hominidovi jehož čelist má výrazně opičí znaky, zatímco lebka se podobá dnešnímu člověku, včetně velké mozkovny.“ Je z toho senzace, protože na základě tehdejších představ o vývoji je piltdownský člověk, odborně pojmenovaný Eoanthropus dawsoni, oním dlouho hledaným evolučním článkem mezi lidoopy a lidmi.

Analýza floru prokáže podvrh

Oslavovat mohou nejen darwinisté, kteří mají konečně důkaz své teorie, ale i ti, kteří odmítají teorii o tom, že člověk jako druh pochází z Afriky.

A Britové, na jejichž území se dosud nenašlo nic pravěkého co by stálo za zmínku, mohou být hrdí, že první člověk v dějinách má britské občanství. „V době zveřejnění nebyl důvod pochybovat o pravosti.

Woodward a de Chardin byli renomovaní vědci, Dawson, ač amatér, byl zkušený paleontolog,“ konstatuje historik John Walsh (1927-2015).

Přesto se už po dvou letech objeví první pochyby a s každým novým vědeckým poznatkem či nálezem dávných hominidů (kteří všichni mají naopak mozkovnu malou a lidsky vypadající čelist) podezření sílí.

Až do 21. listopadu 1953, kdy antropolog Kenneth Oakley (1911–1981) analýzou floru prokazuje, že piltdownský člověk je sestaven z lebky středověkého člověka, 500 let staré orangutaní čelisti a fosilního šimpanzího zubu.

Prokáže také fakt, že nejde o omyl, ale o podvrh, protože vše je upraveno, aby do sebe jednotlivé části dokonale zapadly.

Zuby jsou obroušeny tak, aby odpovídaly lidskému způsobu žvýkání a všechno je to nakonec „sjednoceno“ ponořením do železitého roztoku a dvojchromanu draselného, chemického roztoku, který vytváří iluzi velkého stáří.

Pachatel neznámý

Učebnice musí být přepsány, Británie přichází o svou pravěkou chloubu a pověst vědy utrží škaredý šrám. Záhada lebky je sice odhalena, jméno falzifikátora však zůstává dodnes tajemstvím.

Mezi podezřelými je sice i trojice objevitelů, jejich četní obhájci však tvrdí, že Dawson je na podobný podfuk málo vzdělaný, de Chardin příliš zbožný a Woodward seriózní.

Padne mnoho dalších jmen, třeba spisovatel Arthur Conan Doyle (1859-1930), nebo přírodovědec Martin Hinton (1883–1961), žádné podezření se však prokázat nedaří.