„Ještě že mám svého švagra,“ povzdychne si roku 1467 český král Jiří z Poděbrad, když zaklapnou dveře komnaty za jeho příbuzným. Věrnost panovníkovi není mezi českou šlechtou samozřejmostí. Proto také král dokáže chování svého zetě jaksepatří ocenit. Postoupí mu důležitou funkci v zemské samosprávě.

Když si Johana z Rožmitálu (asi 1430 – 1475) bere roku 1450 tehdy již velmi mocného Jiřího z Poděbrad (1420 – 1471), v pozadí dohody o sňatku stojí zřejmě Johanin bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu (1425 – 1486), protože otec obou sourozenců Jan z Rožmitálu je v té době už mrtvý.

Pro mladoboleslavského husitského hejtmana Jiřího jde o výhodný krok.

„Snad si takto Jiří k sobě připoutal dalšího člena tehdy již významného panského rodu v Čechách, neboť Rožmitálové v této době vlastnili majetky jak na jihu Čech, tak na západ od Blatné,“ uvádí současná česká historička Simona Kotlárová.

Rožmitálové mají už tenkrát co nabídnout a Jiří sňatkem s jejich dcerou chce posílit své postavení. Jaroslav od té doby tráví velkou část svých dnů v jeho službách a doprovází svoji sestru a švagra na nejrůznější jednání.

Roku 1452 se stává jedním z těch, kteří Jiřího zvolí novým správcem země. Jiří z Poděbrad zastává výkonnou moc za dosud nezletilého českého krále Ladislava Pohrobka (1440 – 1457) a význam jeho postavení stoupá.

Díky němu se na výsluní zájmu dostává také Jaroslav. Když po Pohrobkově smrti zvolí 2. března 1458 zvolí český sněm Jiříka novým českým králem, má jeho švagr všude dveře otevřené. Aktivně se zapojuje do politiky.

Absence na jednání se povolují

Roku 1459 se účastní sjezdu v západočeském Chebu, kde se král Jiří dohaduje se saským vévodou Fridrichem o přičlenění saských lén do České koruny.

O dva roky později vyhlašuje český král válku braniborskému markraběti Albrechtu III. Achillovi Hohenzollernskému (1414 – 1486). Jde o územní nároky. Vojáci naskakují na osedlané koně a vyrážejí vpřed.

V jejich čele jede Jaroslav a vede vojsko směrem na Domažlice a dál na bavorský Hersbruck a Weiden. Během května 1461 se svými vojsky táboří u Wunsiedlu.

Právě vojenské výpravy vedené v panovníkův prospěch Lvovi přinášejí roku 1464 titul nejvyššího zemského sudího, jednu z nejdůležitějších státnických funkcí. Samotné příbuzenství s panovníkem by mu ale nepomohlo. Musí prokázat vojenské schopnosti.

Panovníkova pravá ruka už teď má takové postavení, že si může dovolit chybět i na některých důležitých státních jednáních.

Papežská kurie zhatí výsledky

Poděbrad se přitom už přibližně od roku 1462 zabývá myšlenkou založit spolek evropských panovníků. Chce vybudovat společné branné síly křesťanských panovníků proti Turkům.

16. května 1464 proto vyráží do Francie poselstvo, v jehož čele stojí Poděbradův důvěrník Albrecht Kostka z Postupic († 1477) a italský diplomat Antonio Marini.

Delegace se chlubí pověřovacími listinami nejenom od českého krále, ale i od polského panovníka Kazimíra IV. (1427 – 1492) a uherského krále Matyáše Korvína (1443 – 1490).

Účastníci výpravy chtějí přimět francouzského krále Ludvíka XI. (1423 – 1483), aby spolek evropských panovníků vedl.

Papežská kurie, která v jejich krocích vidí ohrožení postavení Svatého stolce, ale svými intrikami dosáhne, že výprava nemá úspěch a podaří se jenom uzavřít přátelskou smlouvu s Francií. Členem mírové delegace je i sám Jaroslav.

Češi nejsou žádní kacíři

Jakmile se poselstvo vrátí, nechá si Lva k sobě zavolat král. „Musíme o svém záměru přesvědčit evropské panovníky. Připravuji velkou cestu po jejich dvorech.

Spoléhám na vaše diplomatické umění, můj švagře,“ naznačí Jiří Jaroslavovi, že s ním tentokrát počítá jako s vedoucím celé výpravy. Lev přikývne, že rozumí. Z Prahy vyjíždí 26. listopadu 1465 družina celkem 40 pánů.

Jaroslava doprovází zemský maršálek Bořita z Martinic a další šlechtici.

Postupně dorazí k burgundskému vévodovi Filipovi III. Dobrý (1396 – 1467) do Bruselu, dále do Londýna k anglickému králi Eduardovi IV. (1442 – 1483) potom přes francouzský, kastilský a aragonský dvůr do Portugalska a Itálie a cestu završí ve Štýrském Hradci u římského císaře Fridricha III. (1415 – 1493).

Kromě doporučujícího listu od královny Johany je na cestě doprovází i dopis právě od císaře. Zatímco je Jaroslav na cestách, situace v českých zemích se dramatizuje.

Jednota Zelenohorská, katolická opozice českého krále, založená 28. listopadu 1465 na hradě Zelená Hora, povstala proti husitskému panovníkovi a jeho přívržencům. Král se snaží vyřešit spory smírně, ale bezúspěšně.

Funkce za věrnost

V době svého návratu tak diplomatická výprava kvůli nepokojům nemůže cestovat přes Moravu do Prahy a rožmitálský pán se proto zastaví na svém panství v Blatné. Tam ovšem vzápětí dorazí spěšný posel z hlavního města.

„Nemeškejte a okamžitě přijeďte do Prahy,“ doručí mu zprávu přímo od panovníka. Družina hned zamíří na Prahu podrobně poreferovat králi o výsledcích rok a půl trvajícího putování. Od téhle chvíle zůstává Jaroslav Jiřímu neustále nablízku.

Král jeho pomoc zoufale potřebuje v konfliktu se zelenohorskými. spoléhá Jiří na Lva jakožto katolíka, který má mírnit napětí mezi nepřáteli. Přestože se poměry nedaří uklidnit, panovník ohodnotí diplomatovy zásluhy novou funkcí.

„Oceňuji vaši věrnost a jmenuji vás svým nejvyšším hofmistrem, švagře,“ nabídne mu při audienci.