Řekne-li se lidojed, většina z nás si představí domorodého divocha z neprostupné džungle nebo psychicky vyšinutého maniaka, který patří za mříže.

V historii lidstva se ovšem mnohokrát stalo, že se lidé museli ke kanibalismu uchýlit v nouzi nejvyšší, totiž aby sami přežili. To byl i případ leteckého neštěstí ragbyového týmu!

Událost, která vešla do dějin jako „Zázrak v Andách“, se začala odehrávat 13. října 1972. Tehdy ragbyový tým Old Christian Club cestoval z Montevidea v Uruguayi na přátelské utkání do Santiaga de Chile.

Ve dvoumotorovém turbovrtulovém letadle typu Fairchild FH-227D letělo pět členů posádky, čtyřicet hráčů a dále jejich příbuzní a fanoušci.

Osudná chyba pilotů

Letadlo kvůli špatnému počasí ale nemohlo vzlétnout natolik, aby přeletělo Andy. Muselo proto letět podél pohoří až k Malargüe, poté se stočit o 90 stupňů doprava ke Curicó, zamířit k Santiagu a jít na přistání.

Protože ale piloti pochybili, když si mysleli, že Andy už přeletěli, začali klesat příliš brzy. Poté, co zazněl varovný signál a piloti před sebou spatřili útes, vyhnali motor do nejvyšších otáček a snažili se skálu překonat.

Havárie letadla

To se ale bohužel nepovedlo. Letadlu se nejprve o útes utrhl ocas, po chvíli další útes odtrhl levé křídlo a o kus dál letoun přišel i o křídlo pravé.

Zbytek letadla dopadl na prudký svah a sjížděl po něm, dokud se v nadmořské výšce 3500 metrů nezabořil do ledovce. Kapitán letu Julio Ferradas byl na místě mrtvý. Druhý pilot, Dante Lagurara, náraz sice přežil, ale ne nadlouho.

Deformovaný kokpit ho i se sedadlem přirazil ke stěně, a tak následujícího dne svým zraněním podlehl.

První mrtví

Okamžitě poté, co se letadlo dispečerům v Santiagu ztratilo z radarů, bylo vyhlášeno pátrání. Letadlo ale bylo kvůli své bílé barvě na sněhu prakticky neviditelné. Přeživší zatím vynášeli ven ty, co nepřežili.

Druhého dne zemřeli na následky zranění další lidé. O raněné se starali Roberto Canessa (stal se i jakýmsi lídrem skupiny) a Gustavo Zerbínho, studenti prvního ročníku medicíny.

Sníme piloty!

Deset dní po ztroskotání se z malého rádia, které se podařilo zprovoznit, trosečníci dozvěděli, že pátrání po nich bylo ukončeno s tím, že již není naděje na záchranu.  A co víc!

Jestliže na začátku měli alespoň nějaké chabé zásoby (pár lahví vína a několik tabulek čokolády), nyní už byli zcela bez potravy.  O záměru začíst jít mrtvé se tehdy údajně jako první zmínil Nando Parrado.

Carlosu Paézovi prý řekl, že se začne živit mrtvými piloty, a to za trest, že je do této situace dostali.

Jak chutná syrové lidské maso

Ačkoliv všichni přítomní byli katolíci, po těžkých diskusích a rozhodování se nakonec masem z mrtvých skutečně živit začali. Museli ho ale jíst syrové, protože ohněm bylo nutné šetřit.

Šlo přitom o jediný zdroj potravy, který jim mohl dát nějakou šanci na přežití.

Větší příděly prý dostávali tři nejsilnější členové skupiny, tedy Nando Parrado, Roberto Canessa a Antonio Vizintín, a to proto, že bylo rozhodnuto, že při nejbližší příležitosti se pokusí přejít Andy a přivolat pomoc.

Pozor, padá lavina!

Jenže dva týdny po havárii se nad havarovaným letadlem utrhla lavina, a to tak nešťastně, že všechny uvnitř trupu letadla zasypala. Následkem toho zahynulo dalších osm lidí včetně kapitána týmu Marcela Pereze. Přeživší pak ve vraku zůstali uvězněni tři dny.

Když se jim podařilo vyprostit, podnikli několik výprav do okolí. Během jedné z nich se našli ocas letadla a v něm, mimo jiné, baterie. Protože ale byly moc těžké, nezbývalo než rádio z trupu letadla dopravit k nim, aby bylo možné pokusit se ho zprovoznit.

Teplý spacák jako záchrana

Bohužel i tyto pokusy o přivolání pomoci ale skončily neúspěchem. Navíc při cestě zpět Canessu, Nanda, Vizintína a Roye Harleye zastihla taková sněhová bouře, že v ní málem umrzli.

Nakonec díky izolaci ze zádi letadla Carlos Páez, kterého matka naučila šít, vyrobil teplý spací pytel, s nímž Nando Parrado, Roberto Canessa a Antonio Vizintín měli šanci přejít Andy směrem na západ. A tak vyrazili.

Konečně v civilizaci

Za dva dny se skupině podařilo dostat na jeden z okolních vrcholů. Zde ale zjistili, že jsou úplně jinde, než si mysleli. Vizintín se proto vrátil zpět k vraku, Parrado a Canessa pokračovali dál. Během deseti dnů ušli 70 kilometrů.

Nakonec se ale neuvěřitelné stalo skutečností. Oběma mužům se podařilo dostat až do Chile, kde je u ranče Los Matienes objevil místní pastevec Sergio Catalan. Dal jim najíst a přivolal pomoc.

16 živých zachráněno

Trosečníci u vraku jásali ještě předtím, než dorazila pomoc, protože se o tom, že Canessa s Parradem opravdu přešli Andy, dozvěděli díky rádiu, které měli.

Bylo 22. prosince, když tito dva poskytli krátký rozhovor novinářům, kteří k Los Matienes dorazili jako první. Některé informace si ale oba zachránění nechali pro sebe.

Nando, který při tragédii přišel o matku i sestru, pak nastoupil do vrtulníku, aby záchranářům ukázal polohu vraku. Nakonec tedy bylo zachráněno všech šestnáct přeživších a jejich návrat do civilizace se stal senzací.

Museli s pravdou ven

Jenže v médiích záhy vyšel článek s fotografií z místa havárie, na níž byla mimo jiné vidět i rozřezaná mrtvola.

Aby se zabránilo nejhorším spekulacím, byla 28. prosince uspořádána tisková konference, kde hráči podrobně popsali okolnosti svého nedobrovolného, více než dvouměsíčního pobytu v Andách.

Zástupci církve se jich před veřejností zastali a prohlásili, že čekat pasivně na svoji smrt by bylo větším hříchem než pojídat maso zemřelých. Rozhřešení jim tehdy dal i sám papež Pavel VI.

Hrdinové z And v Hollywoodu

Všech šestnáct přeživších nechalo na místo havárie vztyčit železný kříž a každoročně se zde scházejí, aby uctili památku těch, kdo takové štěstí jako oni neměli. Roberto Canessa, v době tragédie devatenáctiletý, se později stal uznávaným dětským kardiologem.

Nando Parrado, který napsal o nešťastné události knihu, proslul jako motivační řečník a moderátor přenosů motorových sportů. Na motivy drsného příběhu byl v roce 1993 natočen americký snímek s názvem Přežít (Alive: The Miracle of the Andes).