Nekouří dýmku ani není mistrem převleků. Jinak si profesor Olson s Sherlockem v ničem nezadá. Sám si nechává říkat „nebeský detektiv“. Jeho korunní svědek je pokaždé totožný – je jím nebeská klenba.
Kdy jen Monet namaloval Impresi? Proč je nebe na Munchově Výkřiku tak krvavě rudé? A jak se potopil Titanic? „Je to ve hvězdách,“ odpovídá s potutelným úsměvem profesor astronomie Donald W. Olson z Texaské univerzity.
Kde není jiných svědků než právě hvězd, tam se jich profesor nezdráhá zeptat. Putuje na „místo činu“, hledá v archivech starých pohlednic, denících i novinových článcích a pomáhá si moderními algoritmy, počítajícími konstelace hvězd.
Tam, kde historikové a archeologové bezradně skládají ruce do klína, je práce pro astronomy.
Mysl šílence?
V roce 1893 namaluje Edvard Munch (1863–1944) svou nejslavnější verzi obrazu Výkřik. Inspirace se ovšem zrodí o 10 let dříve, během podvečerní procházky s dvěma přáteli. Do deníku si Munch poznamená:
„Slunce zapadlo – bylo to, jako by plamenný meč krve rozťal nebeskou klenbu – obloha se zbarvila v krvavě rudou – cítil jsem ohromný, nekončící výkřik protínající přírodu.“ Dlouhou dobu je dílo považováno za krajinu šílené umělcovy mysli, obraz postupující duševní poruchy.
„Nic vnějšího neposkytuje vodítko té hrůze, která vyvolala výkřik,“ shrnuje panující názor spisovatel Thomas Messer.
Nebeský detektiv
Ti ze smířlivějších kunsthistoriků mluví o sice pozoruhodném, zato ale naprosto běžném norském podzimním západu Slunce. Až tým profesora Olsona zjistí, že umělec mohl být ve skutečnosti svědkem nejúžasnějšího klimatického jevu, jaký svět pozoroval.
Profesor s týmem cestuje na jaře 2003 do Osla, aby našel přesné místo, kde vznikl nápad na světoznámou protáhlou grimasu. Turističtí průvodci odkazují k pamětní ceduli.
Jenže texaský tým zjistí, že tudy v 19. století žádná cesta, po které se Munch mohl procházet, nevedla. Tři dny tedy chodí po horách, než objeví místo, které jako kdyby z obrazu vypadlo. A podezření profesora Olsona se potvrdí.
Výkřik přírody
Munch tehdy hleděl na krvavě rudé nebe na jihovýchodě. Ve směru, kterým leží Indonésie. Na konci srpna 1883 totiž v Oceánii začne soptit mohutný supervulkán Krakatoa. Sopečný prach zahalí celý svět a způsobí velkolepé západy Slunce.
„Brzy po 5 hodině západní horizont najednou zaplál v brilantním purpuru, který zabarvil oblohu a mraky. Lidé na ulicích byli rozrušení a skupili se na všech rozích.
Mnozí mysleli, že to je známka velikého požáru,“ píše se v dobových pensylvánských novinách. Úkaz se šíří a na podzim krvavý západ pozoruje také Munch. Celou dobu je umělci křivděno. To, co vidí, je skutečně ozvěna hrdelního výkřiku přírody.
