Když američtí astronauti Neil Armstrong a Buzz Aldrin 20. července 1969 udělali první lidské kroky v měsíčním prachu, v Kremlu moskevské politbyro zlostně skřípalo svými zuby.

Do té doby SSSR kosmických závodech vyhrával, vždyť na svém kontě měl první družici nebo prvního kosmonauta.

Sověti tak na Měsíc vyslali alespoň vozítko.

Lunochod 1 se po měsíčním povrchu rozjel 17. listopadu 1970. V říjnu následujícího roku sice vědcům ruský Lunochod zmizel, v dubnu 2010 se ho ale americkým vědcům podařilo lokalizovat, když se od něj odrazily laserové paprsky vyslané z observatoře v Novém Mexiku.

Dálkově ovládaný samohybný přístroj dopravila na povrch Měsíce během sedmi dnů letu automatická meziplanetární sonda Luna 17. Lunochod 1, který vážil více než tři čtvrtě tuny a na délku měřil přes dva metry, zahájil měsíční vědeckou misi krátce po „vysazení“ a nikterak zde nezahálel.

Do 4. října 1971, kdy přístroj přestal reagovat na povely ze Země, a mise byla zastavena, urazil 10 540 metrů, pořídil více než 20 000 fotografií a 200 panoramatických snímků Měsíce a provedl 25 chemických analýz povrchu tohoto vesmírného tělesa.

Základem Lunochodu, kterému se v kuloárech přezdívalo papiňák, byl hermetický uzavřený trup vyhřívaný rozpadem radioaktivního izotopu ve speciálním generátoru.

Prostřednictvím vypouklého horního odklopného panelu se slunečními bateriemi pak vozítko dobíjelo energii potřebnou k dalšímu pohybu.

Na konci každého lunárního dne, jenž se rovná zhruba 28 pozemským, byl přístroj zaparkován tak, aby mohl následující den získat slunečního záření co nejvíce. V noci ale víko zaklaplo, aby chránilo citlivé aparatury před okolním mrazem.

O tři roky později se po měsíčním povrchu svezl i Lunochod 2. I ten se v roce 2010 podařilo nalézt a to astronomům z Kanady. V SSSR byl připraven i třetí Lunochod, ten se však měsíčního povrchu nikdy nedotkl a nyní je vystaven v muzeu.