Hospodářský úpadek, neustálé nájezdy mořských národů. Ramesse III. neví, co má řešit dřív. Za jeho panování v polovině 12. století př. n. l. se královská moc v Egyptě otřásá v základech.
I když je faraon stále považován za živoucího boha, objevují se lidé, kteří se mu odváží postavit. Přitom jsou to ti, na než spoléhá nejvíc – stavitelé jeho hrobky!
Neferhotep navštěvoval kreslířskou školu přímo ve vesnici Dér el-Medína, která patří stavitelům hrobek v Údolí králů a nachází se v jeho blízkosti, necelou hodinku cesty pěšky. Má obrovský talent. Bude svými kresbami zdobit stěny faraonovy hrobky.
V den svého přijetí mezi řemeslníky Neferhotep získává vlastní dům v Dér el-Medíně (na ploše o něco větší než fotbalové hřiště jich je zhruba 70), místo na hrobku, chatrč v Údolí králů, pár kusů dobytka a dva otroky.
Zároveň mu písař, jenž zastupuje vezíra, slibuje pravidelný měsíční příděl v podobě obilí. Neferhotep bude mít nárok na 4 chary pšenice na pečení chleba a 1,5 charu ječmene na vaření piva (jeden char odpovídá téměř 77 litrům) i další naturálie (oděvy, sandály, dřevo na otop). „Vítej mezi služebníky v Místě pravdy,“ uzavírá „pracovní pohovor“ písař.
Půlroční čekání na výplatu
Postupem času si Neferhotep získává mezi kolegy obrovskou autoritu. Přicházejí za ním se svými problémy. Kolem roku 1155 př. n. l. jich je víc než dost.
Podle pravidel by stavitelé faraonovy hrobky měli být vypláceni z královské pokladnice vždy v poslední den měsíce. Platby v naturáliích se však obvykle opožďují v průměru o půl měsíce. Na to si již všichni tak nějak zvykli. Tentokrát je ale situace jiná.
Faraon Ramesse III. (vláda v letech 1186–1155 př. n. l.) má úplně jiné starosti a nejspíš je má i jeho vezír, odpovědný za vyplácení stavitelů hrobky.
Měsíc utekl jako voda a pak druhý, třetí, a po odměnách pro řemeslníky a dělníky z Údolí králů stále není ani památky. Uběhne snad půl roku, a když se přesto nic nestane, rozhodnou se rozčarovaní muži jednat na vlastní pěst…
Pomoci mají kněží
„Takhle to už dál nejde,“ obracejí se na svého předáka Neferhotepa. Po společné dohodě zastavují práci na stavbě hrobky a vydávají se k zádušním chrámům v nedalekém městě Vesetu (Thébách).
Obklopují jejich ohradní zdi, protože doufají, že jim alespoň zdejší kněží vyplatí část mzdy, na kterou mají nárok. Vždyť jsou tu bohatě zásobené sýpky a sklady. „Z hladu a žízně jsme sem vtrhli. Nejsou oděvy, není olej, nejsou ryby, není zelenina.
Napište o tom faraonovi, našemu dobrému pánu, napište vezírovi, našemu představenému, ať nám dají prostředky k obživě,“ žádají kněží zoufalí muži podle Papyru č. 1880, který je dodnes uchován v Egyptském muzeu v italském Turíně.
Svědectví o první historicky doložené stávce podává písař Amennacht, který je do celé situace zainteresován. Právě on také stávkujícím vyhrožuje sankcemi, pokud se okamžitě nevrátí k práci.
Nouze z nich dělá vykradače
Další faraonovi úředníci slibují hory doly, ale stávkující muže nepřesvědčí. Drží pospolu. „Stalo se nám bezpráví na tomto pozemku faraonově,“ odpovídají jako jeden.
S drobnými přestávkami prostávkují přibližně sedm měsíců. „Dává se vám polovina přídělu. Já sám pak vám ji rozdělím,“ oznamuje jim až po té době písař Hori.
Zda jeho slova na stávkující dostatečně zapůsobila a vrátili se do Údolí králů, už ovšem není známo. Úpadek faraonovy moci se však promítne do stavby královských hrobek i jinak.
Začínají se budovat mnohem menší a méně okázalé příbytky pro vznešené nebožtíky, často se recyklují starší. Z nejednoho šikovného stavitele hrobky se stává její vykradač, aby vylepšil rodinný rozpočet.
