17. ledna 1622 může Karel I. z Lichtenštejna oslavovat. Splnil se mu celoživotní sen, když ho císař Ferdinand II. jmenoval královským místodržícím. Cestu ke své kariéře ale nastartoval už mnohem dříve.
Ačkoli ho vychovali v protestantské víře, velice rychle zjistil, že v Čechách bude výhodnější stát se katolíkem než se nechat pronásledovat.
Proto 1. listopadu 1599 Karel I. z Lichtenštejna (1569–1627) z rukou kardinála Františka Ditrichštejna (1570– 1636) přijímá katolickou víru a ze svého panství se snaží vypudit nekatolické kněze.
Úspěšně se vetře i do tajné rady císaře Rudolfa II. (1552 – 1612). Na jeho pražský dvůr přichází ve správný okamžik.
Panovník právě propustil nejvyššího hofmistra Wolfganga Rumpfa a jeho úřad a předsednictví tajné rady se rozhodne zatím svěřit Lichtenštejnovi.
Karel brzy pochopí, že funkci si udrží jedině tehdy, když se nebude plést do žádných sporů. „A tak se snažil nezadat si s žádnou dvorskou skupinou a dobré rady uděloval všem.
Budil tak zdání dobrého přítele a jeho obliba u císaře stoupala,“ popisuje historik Jindřich Francek.
O lásce si šeptá celé město
Spokojený panovník mu navrhne, aby reorganizoval dvůr. Ctižádostivý šlechtic ovšem do několika úřadů navrhne sám sebe. „Ne a ne. Tisíckrát ne,“ rozčílí se Rudolf, když si v roce 1602 návrh změn přečte.
„Žádný z mých dvořanů nebude mít větší vliv než já,“ rozzuří se. Lichtenštejn si to u něho pěkně polepil a jeho definitivní pád se blíží. Uspíší ho láska. Když se Karel zakouká do půvabné dcery z rodu Pernštejnů, o nevěře si hned šeptá celé město.
Hbité jazyky donesou zprávu k císaři a přidají ještě jedovaté poznámky o tom, jak hofmistr zneužívá své postavení ve prospěch katolické strany. 16. srpna 1603 proto musí tajný rádce z příkazu panovníka opustit Pražský Hrad.
Pomůže morová epidemie
Morová epidemie, která si v roce 1606 vybere své i u panovníkova dvora, mu ale vrátí úřad zpátky. Rudolfovi oblíbenci umírají, a císař povolá zpátky Lichtenštejna. Ten si drze klade podmínky:
chce úřad hofmistra, předsednictví tajné rady a neomezený přístup k císaři. Panovník souhlasí a Karel se pouští do dalších zákulisních her.
Podporuje Matyáše Habsburského (1557 – 1619) při uzavření míru s Turky v roce 1606. „Objevily se teorie, že už od chvíle návratu k Rudolfovu dvoru se zabýval myšlenkou dopomoci Matyášovi k vítězství a že na něm měl nemalou zásluhu,“ vysvětluje Francek.
Udává i příbuzné
Nejlepší období ovšem Karel zažívá po skončení stavovského povstání (1618 – 1620) během kterého straní katolíkům a Ferdinandovi II. (1578 – 1637).12. listopadu 1620 přijímá po bitvě na Bílé Hoře na Pražském Hradě s císařovým zplnomocněncem bavorským vévodou Maxmiliánem poražené české šlechtice.
Maxmilián pak prohlásí Lichtenštejna svým zástupcem a odjíždí z Prahy. Karel 15. listopadu 1620 přikazuje zástupcům stavů, aby vkleče přísahali věrnost Ferdinandovi II., zabavuje majetek emigrantů a uvězní povstalce.
Dobře ví, co od něho císař očekává, a proto 8. ledna 1621 odesílá do Vídně seznam viníků.
Spousta jmen je spojena i s Karlovou rodinou… Po exekuci 21. června 1621 si polepší ještě více, díky zkonfiskovanému majetku se Lichtenštejnové stanou jedním ze tří nejbohatších rodů v Čechách.
