Malleus maleficarum, Kladivo na čarodějnice, kniha opředená temnými mýty. Ve skutečnosti se na tuhle publikaci církev dívala dlouho dobu skrz prsty. 

Tohle dílo sepsané pravděpodobně roku 1485 se přízni církve netěšilo. Vlastně právě naopak. Doktora teologie, Němce Heinricha Kramera (1430–1505), byste mohli v 15. století potkat i v Čechách. V Oloumoci sváděl boj proti Jednotě bratrské.

Spíše než to jej však proslaví autorství Kladiva na čarodějnice, které píše společně s převorem dominikánského kláštera v Kolíně nad Rýnem, Jakobem Sprengerem (1435–1495).

Vznikne spis, který se snaží posvítit na problémy inkvizitorů a odpovědět na většinu otázek, které vyšetřování přinese.

Například? Zdali musí být čarodějnice spolčená zároveň i s ďáblem, nebo může-li se ze sexuálního aktu ženy a démona (tak zvaného succuba) narodit dítě. Kramer chce z Kladiva udělat univerzální příručku.

Dostane k tomu svolení od papeže Inocence VIII. (1432–1492). Jenže papež bude jediným, kdo se postaví na jeho stranu. Kramerovy metody totiž nepatří mezi nejvybíravější. Vždyť jím pohrdají i kolegové z branže!

Na Kramera, který si polatinští jméno na Institoria, nevzpomínají v dobrém ani v tyrolského Innsbrucku. Inkizitor zde nevybíravými způsoby vyšetřuje 57 lidí. Kramerovo chování by se dalo označit za sexuální harašení.

„Doporučené právní procedury považujeme za neetické. Démonologie zmíněná v tomto spisu neodpovídá učení katolické církve,“ předčítá Kramer dopis z německé Kolínské univerzity. Žádal od učenců dobrozdání – ale opět byl odmítnut.

Inkvizitor tak doporučení padělá. Ani tak však církev nepřijme Kladivo na čarodějnice za svůj oficiální spis. Papež Pius V. (1504–1572) dokonce nechá Kladivo zařadit na seznam zakázaných knih! Tím z ní v podstatě udělá pozdější bestseller.