Je mladá, krásná a vyděšená. Obklopena ječícím davem, marně hledá, kde se skrýt. A to jen proto, že si oblékla kalhoty. To není středověk, ani žádný islámský stát. To je Praha roku 1911!
Vše začne roku 1910 pařížský návrhář Paul Poiret (1879-1944) když představí revoluční styl k němuž patří i propojení sukně a kalhot. Kalhotová sukně, zvaná Jupe-culotte, a tzv. harémové kalhoty, široké a upnuté u kotníků.
Na jaře dalšího roku se objeví v nabídce módních domů po celé Evropě. Jenže ta na takové novoty není připravena. Konají se protikalhotové demonstrace, které si vyžádají rozsáhlé policejní posily.
Výkladní skříně s vystavenými kalhotami jsou obleženy zvědavci a mnohé končí rozbité dlažebními kostkami. Ženy, které se v nich odváží na ulici, se stávají terčem výsměchu i urážek. Intelektuálové utočí v tisku.
Jako anglický společenský kritik Gilbert Chesterton (1874–1936), který píše: „Ženské právo nositi kalhoty jest groteskní tak jako právo nositi falešný nos.“ Ostatní útočí přímo na ulici.
Dívky musí chránit policie
V odpoledních hodinách 7. března 1911 se objeví několik žen oděných do kalhot v pražských ulicích. Jde o modelky obchodních domů, které, jak je tehdy běžné, propagují zboží jeho nošením. Během chvíle se ocitají obklopeny davem, který pokřikuje:
„Kalhoty dolů!“ a zasypává je urážkami. Jednu dokonce napadne a pokusí se jí kalhoty strhnout. Musí zasáhnout policie, která dav z ulice vytlačí a dívku tak zachrání.
Totéž se děje i v dalších českých městech, stejně jako za hranicemi, od Vídně až po sedmihradský Golač, kde se dokonce musí odvážná nositelka nové módy bránit dotěrnosti davu několika výstřely z pistole.
Dle Mojžíše kalhoty jen mužům
Nejde přitom o nic nového. Ženy nosí kalhoty odedávna. Pro germánské, slovanské i balkánské kmeny jsou coby praktický oděv základem odívání, stejně jako pro ženy z Blízkého východu či Asie. Teprve s křesťany přichází zákazy.
„Žena ať se neobleče v roucho mužské a muž ať neužije roucha ženského;
jeť ohavný u Boha, kdo takové věci činí,“ tvrdí starozákonní Deuteronomium 22:5. A tak jsou ženy uvězněny v děsivých kreacích, desítkami spodniček počínaje, kovovými klecemi krinolín konče.
Kalhoty mohou obléci maximálně jako maškarní kostým, tak jako to činí třeba markýza de Pompadour (1721–1764). Neznamená to všem, že by ženy kalhoty nenosily vůbec.
V mnoha armádách například manželky vojáků putují se svými muži jako kantýnské či markytánky, a mají uniformy podobné mužským, včetně kalhot.
Nejprve práce, potom sport
V 19. století se sice pár výstředních žen předvádí v kalhotách, třeba francouzská spisovatelka George Sandová (1804–1876), ale jinak nosí ženy kalhoty pouze jako pracovní oděv, například v dolech nebo na farmách.
Později jsou tolerovány také při sportu.
„Nošení mužského oblečení ženami dovoleno je v případě jízdy na velocipédu,“ povoluje francouzská vláda roku 1892. V roce 1911 sice ještě kalhotnice, jek se nositelkám kalhot říká, musí chránit policie, ale je to jen otázka času.
Situace v ulicích se uklidní během 14 dnů. Ve 20. letech 20. století se sice ještě nosí hlavně při sportu a jako domácí úbor, ale o 10 let později už z nich udělá hit filmová diva Marlene Dietrichová (1901–1992).
Za druhé světové války už kalhoty nosí téměř všechny ženy pracující v průmyslu. Další metou jsou 60. léta, kdy se hitem stávají džíny a André Courrèges (1923–2016) představí první džíny pro ženy.
Také další návrháři stále častěji přicházejí s kalhotovými modely pro ženy. Padají poslední zábrany a kalhoty se pro ženy stávají běžným oblečením. Situace se paradoxně obrací a dnes ženy bojují za právo nosit sukni.
„Jako symbol své ženskosti aniž by byly vystaveny posměchu,“ říkají bojovnice za ženská práva, které tvrdí, že je sukně brána jako symbol sexuální povolnosti.
