O španělském městečku Bélmez de la Moraleda do 23. srpna 1971 slyšel jen málokdo. Osudového rána se María Goméz Cámarová (1919–2004) přidržuje zdi. Na betonové podlaze se před ní vykresluje lidský obličej!
Další obličeje se brzy objeví i na zdech. Autenticitu obrazů posiluje fakt, že se zjevují i za přítomnosti desítek svědků! Lidské tváře blednou až za několik měsíců.
Viceprezident španělské parapsychologické společnosti José Luis Jordán (*1931) se na žádost ministerstva vnitra roku 1971 ujme dozoru nad případem Belméz.
„Může jít o směs sazí a octa, agresivní chemické sloučeniny, nebo nějaké pigmenty,“ vysvětluje. Chemický rozbor ukáže na vyšší obsah zinku, fosforu a mědi, místy též olova. Laboratoř se přesto nedokáže k výsledkům postavit jednoznačně. Mlčení jen posiluje belmézský kult.
„Tváře jsou nadpřirozeného původu. Dokazuje to list notáře – malba byla zapečetěna, aby a i za tu dobu se stihla měnit,“ popisuje výzkumník Hans Bender své poznatky o Belmézu od začátku 70.let pro německý Časopis parapsychologie.
Slova potvrdí i rozbor Instituto de y Cerámica Vidrio (Institut keramiky a skla). Místní experti se pustí do granulometrického, mineralogického a chemického rozboru. „Ve vzorcích jsme nenalezli žádné stopy barvy,“ shodnou se.
Proti tvrzení se ale postaví sám prezident parapsychologické společnosti Ramos Perera:„Pod infračerveným světlem jsme rozpoznali pigmenty a stopy po štětci,“ mává studií. Jak ale vysvětlit, že se tváře objeví na betonu před svědky?
„Dusičnany vystavené ultrafialovému slunečnímu záření tmavnou. Obraz se tak objeví postupně. Podobný efekt má i stříbro,“ komentuje Perera. Za malbami je prý třeba hledat Maríi Gómez Cámarovou. Proč by to dělala?
„Jednoznačně pro zisk,“ míní sociolog Manuel Martín Serrano (*1940) z Madridské univerzity. Roku 1993 zpochybní dopisovatel Žurnálu okultního výzkumu, Mexičan Luis Ruiz-Noguez (*1957) serióznost prvních testů. Nalezený zinek, olovo a chrom prý patří k základům výroby pigmentů.
Španělům to ale ve fanatičnosti nezabrání a Mária s Juanem si žijí na vyšší nožce. V únoru roku 2004 María Gómez umírá. Přední stránky španělských novin plní články o tom, že Belméz je jen podvodem.
Za viníka není již označována María, ale její syn Diego Pereira. S názorem se shodují i novináři Javier Cavanilles (*1969) a Francisco Máñez (*1958), kteří roku 2007 vydají knížku Tváře Belmézu. Jde na dračku.
