Rok 1918 se nese v duchu prolité krve. Světem už čtvrtý rok cloumá nelítostná válka, když se o slovo začne hlásit záhadný bacil, který vojáky poutá na lůžko bez ohledu na fyzický stav nebo stranu barikády.

Tehdy ještě nikdo netuší, že jde o bestii, která semele mnohonásobně víc lidí než samotná válka.

Lidé chodící s bílou ochrannou maskou přes ústa jsou neuvěřitelným protipólem k umírajícím s modrými rty. Masové hroby jsou všude, kam jen oko dohlédne.

Z chřipkové virózy se stane epidemie, ta přeroste v pandemii – smrtelná, geneticky vylepšená verze sebe sama ničí každého, kdo jí přijde do cesty.

Přišla odnikud

Ani po 100 letech nikdo přesně neví, odkud se vzala, a už vůbec, kdy se poprvé přilepila na člověka a začala se masově šířit.

Zatímco v letech 1889–1890 svět válcuje ruská chřipka, v roce 1914 hlásí ve Štrasburku zvýšený výskyt případů těžké formy chřipky, které s postupem let jen narůstají. Stejně jako je v mlze skryt časový původ, podobně v temnotách zůstává i samotné epicentrum.

Ačkoliv se chřipka pyšní přídomkem španělská, s touto nespoutanou zemí má kromě vysokého počtu obětí pramálo společného. Podle některých se virus zrodí v Číně, kde je pozorován prakticky celý rok. Další svalují vinu na Francii nebo Rusko. Odkud však zlo vzejde, se dodnes nepodaří spolehlivě určit.

Ti méně šťastní

Nekomplikované případy připomínají sezonní chřipku doprovázenou vysokými horečkami, zimnicí a silnými bolestmi hlavy či kloubů.

Zatímco první dva dny jsou hotovým peklem, kdy se tělo zmítá v ukrutných bolestech, od třetího dne příznaky ustupují, aby se mohly v další vlně opět vrátit. Méně šťastné jedince postihne pneumonie (zápal plic) následovaná selháním srdce a krevního oběhu.

Význačným rysem je také zvýšená krvácivost. A to nejen z nosu. Krvácení může postihnout kterýkoliv orgán. Jednou z největších zvláštností je skutečnost, že epidemie postihuje zejména zdatné a dobře živené mladé lidi ve věku od 15 do 40 let.

Nejčastěji tedy jde o ty, kteří zakusili dril a životní lekci během 1. světové války.

Jedna vlna za druhou

Než aby udeřila naplno, přichází epidemie postupně, a to hned v několika vlnách. Lidé proto mají pocit, že vlekoucí se mizérie nikdy neskončí. Každá další je silnější než ta předchozí.

První, relativně příznivá vlna postihující Evropu a USA je spojována s jarem a létem roku 1918. Tehdy je úmrtnost ještě zanedbatelná, i samotný průběh nemoci není tak drastický.

Rekordní hodnoty však začne španělská chřipka lámat v říjnu roku 1918. V té době těžko najít kout světa, který by jí nebyl skrz naskrz prolezlý. V Evropě počty obětí stoupají do desítek, nakonec až stovek tisíc.

Jen v Barceloně přijde o život 1597 lidí během jednoho týdne! Celkově se jí podaří připravit o život na 50 až 100 milionů osob!

Informační embargo

Zatímco v zemích vedoucích válku vládne přísná cenzura, v neutrálním Španělsku si o epidemii píší bez zábran.

A právě proto a právě odtud pochází onen zakořeněný přídomek „španělská“, mnozí se totiž o zákeřném viru dozvídají šeptandou z Pyrenejského poloostrova. Proti tomu, že by měla nemoc původ právě tady, se Španělé dodnes ostře ohrazují.

Důležité informace se však kvůli nekompromisnímu embargu nedostanou k těm, kteří je nejvíce potřebují a nákazu dál šíří.

Ach, ta prevence!

Když už všechny poznatky konečně vyplují na povrch, všichni pochopí, že nemoc je naprosto neúprosná. Mezi lékaři se proto čím dál častěji začíná skloňovat slovo prevence.

Ochranné očkování v té době ale neexistuje, lidové léčitelství na stále sílící nákazu nezabírá. K obecným doporučením patří klidový režim a dostatečný přísun jídla i tekutin. Ze všech sloupů a výloh křičí na obyvatele přísné dodržování hygienických návyků.

Do hostinců a kaváren si lidé nosí vlastní příbory a sklenice, pozdravy se omezují jen na pokývnutí nebo mírný úklon. Doporučováno je také pravidelné vyplachování úst. I přes všechna možná opatření se však nákaza šíří dál. Nebezpečí v sobě skrývá i kontakt s papírovými penězi.