Francouzský král Ludvík XIV. se užírá vzteky. 20. září 1688 do Paříže dorazily první zprávy o habsburském triumfu u Bělehradu. Zdá se, že po slavné porážce Osmanů Král Slunce v porovnání se svým rivalem Leopoldem I. pobledne.
„To se nesmí stát,“ otřásá se palác ve Versailles. Jen o čtyři dny později překračují francouzští vojáci Rýn.
Záminkou pro agresi se Ludvíkovi XIV. (1638–1715) stává sporné falcké dědictví. Francouzi své protivníky z tzv. Augsburské ligy, v jejímž čele stojí římskoněmecký císař, dokonale zaskočí. Postupují velmi rychle.
Leopoldovi I. (1640–1705), jehož vojáci v jihovýchodní Evropě zatím stále nahánějí Turky, trvá několik týdnů, než řádně zareaguje.
Do té doby se Francouzi na dobytých územích dopouštějí takových zvěrstev, že nad nimi křesťanům zůstává rozum stát. „Turek Západu,“ takové přezdívky se dostává francouzskému králi napříč říší.
Po celém Německu a Rakousku, ale i v Čechách nebo na Moravě se vzmáhají protifrancouzské nálady. Francouz rovná se barbar…
Zrádný vítr
Zatímco se na jihozápadě Německa válčí a císař se svými spojenci z Augsburské ligy (též Velké aliance) přechází do protiútoku, v Čechách roku 1689 vládne teplé a suché jaro. Příjemným dnem bez jediného dešťového mráčku je i 21. červen.
Jen vítr se postupně zvedá. Kolem druhé hodiny odpolední unáší zvuk kostelního zvonu od svatého Valentina na Starém Městě pražském. To zvoní na poplach zdejší kostelník.
V domě U Černého orla v přilehlé Kaprově ulici, kde se nachází hostinec, šlehají ze střechy plameny. Zrádný vítr je rychle přenáší na truhlářskou dílnu, ležící přes ulici. Na místo se sbíhají lidé, aby zachránili, co se dá.
Brzy ale zjišťují, že vědra, která by měla být podle platného požárního řádu naplněna vodou, jsou vyschlá.
Plameny u Židů
Oheň se šíří závratnou rychlostí. „Shořelo 766 obytných domů (z toho 318 židovských), dále šest kostelů a klášterů… i novoměstské obecní mlýny s pilou a vodárnou,“ vypočítávají autoři Velkých dějin zemí Koruny české následky pohromy.
Materiální škody jsou závratné, ale jsou tu i oběti na životech. Podle dochovaných písemností zemřelo 150–174 Židů, většina zřejmě v jedné ze synagog, v níž marně hledali záchranu i se svými cennostmi.
Obětí mezi křesťany je nejspíš méně, v řádech pár desítek… „Ne, to není možné, aby byl tak rozsáhlý požár dílem náhody. Někdo ho musel založit úmyslně,“ nese se Prahou.
I Židé shodně tvrdí, že se k nim oheň nerozšířil z Kaprovy ulice, ale vypukl na zcela jiném místě jejich města. Začíná hon na viníky.
Rychlý proces
„Jako pekelné fúrie… s neuvěřitelnou zuřivostí“ si podle článku v pražských novinách Ordinari Post Zeitungen z 22. června 1689, den po požáru, počínali francouzští vojáci při vypálení německého Špýru. Autor se v líčení průběhu tamního požáru přímo vyžívá.
Ne náhodou. Pražané, masírovaní protifrancouzskou propagandou, snadno uvěří, že za zkázou velké části jejich města stojí také cizinci spolupracující s nepřítelem. Lidé propadají hysterii. Zvláště pro Francouze je tehdy na ulicích hodně nebezpečno.
Kdo skončí na popravišti?
Objevují se případy napadení cizinců i snahy o jejich lynčování. Případu se ujímá pražský Apelační soud. „Prahu nepochybně zapálili Francouzi. Jeden byl zadržen a k činu se přiznal,“ hlásí již 1. července 1689 v listě císaři.
S největší pravděpodobností se jedná o Benedikta Dureze, Francouze pocházejícího z blízkosti Lyonu. Přiznání je na něm ovšem vynuceno na mučidlech a už 29. července 1689, nezvykle rychle, putuje na popraviště. Stejně jako další „usvědčení žháři“…
