Učebnice jsou plné válečných hrdinů, kteří zabili stovky lidí. Ve válce však existují i ti, kteří se stávají hrdiny protože zabíjet odmítnou. Jako třeba polská porodní asistentka Stanislava Leszczynská (1896–1974).
Děti se jejím osudem stávají v roce 1922, kdy absolvuje školu pro porodní asistentky a začne pracovat v nejchudších čtvrtích polského města Lodž.
Po obsazení Polska nacisty se zapojí do odboje a využívá toho, že má jako porodní asistentka povolení pohybovat se po městě i v nočních hodinách. S rodinou pomáhají zejména židům v lodžském ghettu, kterým dodávají potraviny i falešné doklady.
Při zátahu 19. února 1943 je však zatčena gestapem a spolu s ní i její dcera Sylwia, a synové Stanisław a Henryk. Uniknout se podaří jen Bronisławům – nestaršímu synovi a manželovi. „Tátu už máma nikdy neviděla.
Zahynul během Varšavského povstání,“ dodává Bronislaw. Zatímco synové putuji do koncentračního tábora Mauthausen, ona a Sylwia jsou poslány do Osvětimi. Ani tady se Stanislawa nezastaví.
Když jedna z žen přidělených do porodního oddělení onemocní, riskuje život a zastaví samotného dr. Josefa Mengeleho (1911–1979), aby mu ukázala potvrzení o své kvalifikaci a požádala o přidělení k personálu porodnice pro sebe i dceru, medičku. Mengele, možná překvapený smělostí drobné ženy, svolí.
Po narození je utopí
Zdejší porodní oddělení však není místem radosti, ale nezměrného utrpení. Děti, které se v Osvětimi narodí, jsou totiž považovány za nežádoucí, a hned po porodu vražděny. Což s potěšením provádí porodní asistentka Klára, odsouzená právě za zabití novorozence.
K ruce má další ochotnou vražedkyni, prostitutku Pfani. Ta Stanislawe oznamuje: „Podle rozkazu je každé novorozeně považováno za mrtvě narozené.“ Proto je hned po porodu odneseno do vedlejší místnosti a tam utopeno v sudu s vodou.
To však Stanislawa dělat odmítne. Jejím posláním je děti na svět přivádět. Neustoupí ani když ji Klára s Pfani mlátí za „nedodržování instrukcí“.
Postaví se i Mengelemu
Přestože je postavou drobná, pevná je jako skála. Nepohne s ní ani Mengele. „Osvětim není žádný penzion,“ řve a vyhrožuje, že jestli před jeho očima nezabije novorozeně, jako to právě udělala Klára, bude sama popravena. „Nebudu zabíjet děti. Nikdy.
Ani vy nemůžete. A vy to víte. Jste doktor, složil jste přísahu,“ říká a dívá se mu do očí. Ač se to zdá neuvěřitelné, z tohoto souboje vůlí drobná Polka vychází jako vítěz.
„Rozkaz je rozkaz,“ vykřikne nakonec Mengele jako by se chtěl bránit a práskne za sebou dveřmi. Stanislawa nejenže svou vzpouru přežije, ale dál si stojí na svém. Pomáhá rodičkám jak jen je to v nuzných podmínkách možné. Zdá se neúnavná. Téměř nespí.
Přivádí na svět děti, ošetřuje je i matky a pokud je to možné, také je chrání. Také shání ženy ochotné novorozeňata kojit, pokud je jejich matka příliš vysílená.
Mengele je v šoku
V květnu 1943 se situace mění. Přichází nařízení, že děti árijského vzhledu mají být ponechávány naživu a odesílány do dětských domovů nebo k adopci do německých rodin. Stanislawa neváhá a organizuje další riskantní podnik.
Začne děti tajně a nenápadně tetovat tak, aby si toho nacisté nevšimli, ale matky měly naději své děti po válce znovu najít. Znovu navíc šokuje Mengeleho. Když po ní chce vypracovat zprávu o úmrtnosti matek a dětí, odpoví:
„Ještě jsem neměla jediný případ úmrtí, ani u matky, ani u novorozenců.“ To Mengelemu připadá nemožné. „Ani dokonale vybavené kliniky německých univerzit nemohou mluvit o takovém úspěchu.“ Ale pečlivě vedené záznamy její slova potvrzují.
I když to vypadá jako pohádkový konec, zdaleka jím není. Z 3000 dětí, které Stanislawa v Osvětimi odrodí, jich přes 2500 zemře. Podléhají nemocem, hladu, kolem 1500 jich Klára a Pfani utopí. Ty ostatní jsou většinou poslány ke germanizaci a adopci. Přímo v táboře jich přežije pouhých 30.
