Nádherně modrozelená hladina sopečného jezera nabízí úchvatný pohled, ale zaplavat si v něm není dobrý nápad. Světový unikát je totiž jezerem plným koncentrované kyseliny. Na první pohled je úchvatné. Na první nadechnutí děsivé.

Peklo však evokuje nejen všudypřítomným kouřem a pachem síry. Není totiž pouze jezerem ležícím v kráteru činné sopky, ale také nejkyselejším jezerem na Zemi.

Na východním konci indonéského ostrova Jáva se rozkládá vulkanický komplex Ijen. Tvoří ho obrovská kaldera (prohlubeň vytvořená propadem stěn sopky) jejíž průměr přesahuje 16 km.

Uvnitř se nachází několik novějších sopečných kuželů a právě k jednomu z nich míří ročně tisíce lidí s cílem spatřit nejznámější atrakci celého ostrova.

Ve stínu 3332 metrů vysokého stratovulkánu Gunung Raung se ve výšce 2148 metrů rozkládá 960 m dlouhé vulkanické jezero tyrkysové barvy.

Obklopené strmými skalami sopečného kráteru Kawah Ijen a z části neustále zahalené do oblaků sirné páry, které unikají z hlubin stále aktivního vulkánu.

Ten je unikátní nejen největším a nejdéle existujícím kyselinovým jezerem na světě, ale také coby místo s největším výskytem přírodní síry.

Četnými fumarolami (trhliny v zemském povrchu, kterými unikají sopečné plyny) se totiž valí ven sirné páry s teplotou kolem 245°C, které se srážejí na skalních stěnách a pokrývají je žlutou krustou čisté síry.

Kyselejší než kyselina z baterie

Jezero, kterému dává unikátní barvu množství rozpuštěných minerálů, je hluboké kolem 200 metrů, jeho teplota se pohybuje od 20°C do 40°C a podle vědců je nejkyselejším jezerem na světě. Jen pro představu, plechovku od piva rozpustí během 30 minut.

Kanadský dobrodruh a badatel George Kourounis (*1970) se 14. července 2008 vydává na jezero v gumovém člunu, aby v jeho středu odebral vzorky vody. Zpátky to stihne jen tak tak.

„Před popáleninami mě zachránil jen nůž, kterým jsem rychle odřízl vodou nasáklé nohavice,“ vzpomíná.

Jeho měření odhalí, že pH jezerní vody má na stupnici od 0 do 14 hodnotu 0,5 u břehu a uprostřed jezera dokonce 0,1. Pro srovnání, citronová šťáva má pH 2,9, žaludeční šťávy 2 a kyselina v bateriích 1. Dalo by se tedy říci, že spíše než o vodu jde o extrémně silnou kyselinu.

A protože je jezero jedním ze zdrojů řeky Banyupahit, není divu, že je i její voda značně kyselá, což ovlivňuje celý ekosystém v jejím okolí.

Například pH vody, kterou místní zemědělci zalévají svá políčka, se podle měření pohybuje mezi 2,5 až 3,5 (hodnota běžně používané vody mívá 6 až 8 pH).

Noc ozařují modré plameny

Spatřit tento přírodní unikát není snadné. Od nejbližšího místa, na které se lze dostat autem, čeká zájemce tříkilometrová prašná cesta do strmého kopce, zpestřená navíc sálajícím sluncem, před kterým se není po většinu cesty kde skrýt.

A komu nestačí pohled z okraje kráteru ve výšce 2799 metrů, toho čeká ještě obtížný, téměř pětačtyřicetiminutový sestup k samotnému jezeru.

Zpestřený nejen strmostí stezky, ale občas i štiplavým a jedovatým sirným kouřem, který vinou větru každou chvíli mění směr a občas snižuje viditelnost na několik málo metrů. Přesto se sem mnozí vydávají i uprostřed noci.

To proto, aby viděli další unikátní představení, které sopka nabízí. Za tmy totiž oxidující síra svítí modře. Úchvatnou podívanou ještě navíc posilují dech beroucí, až 5 metrů vysoké, modré plameny hořících sirných plynů, které unikají z trhlin.

Bouchnout může každou chvíli

O tom, že sopka nespí, spíš jen tak zlehka podřimuje, svědčí nejen modrý plamen a páry unikající z trhlin, ale také historie erupcí.

Ta začíná v období staršího pleistocénu, kdy explodují dvě sousedící sopky, jejichž původní výšku nizozemský vulkanolog Georg Kemmerling (1888-1932) odhadl na 4000 metrů. Exploze je tak mohutná, že se sopky zhroutí a vytvoří obří kalderu.

Během kolapsu je vymrštěno do prostoru přes 80 km3 sopečného materiálu, který převážně na severní straně kaldery vytvoří 100 až 150 metrů vysokou vrstvu popela a pemzy.

Během následných erupcí vznikají uvnitř kaldery další sopečné vrcholy a jedním z nich je právě Kawah Ijen.

Ač jde o sopku stále aktivní (k poslední erupci došlo v roce 2002) a prakticky kdykoli se může rozhodnout k nové ukázce síly, je tu každý den poměrně živo. Vedle turistů sem každý den míří i desítky dělníků. Kráter je totiž místem, kde se unikátním způsobem těží přírodní síra.

Síra jim rozpouští zuby

„Oxid siřičitý je v místě těžby tak silný, že jsem měl občas problémy s dýcháním dokonce i přes respirátor. Oni si vystačí jen s mokrým hadrem mezi zuby“ říká Kourounis.

Bez jakýchkoli ochranných pomůcek, tu v sirných výparech ručně, jen s pomocí železných tyčí, odlamují pláty zkondenzované síry.

Ty pak ve velkých koších přehozených přes rameno vynášejí na vrchol kráteru, kde vše naloží na malé kárky a pokračují další hodinu dolů. Na parkoviště, kde je náklad zvážen a naložen do náklaďáku, který síru odváží ke zpracování do blízké rafinérie.

Každý náklad váží mezi 70 až 100 kilogramy a dělníci za něj dostávají sumu odpovídající zhruba 90 až 150 korunám. Většinou se každý den stihnou otočit dvakrát, takže si v přepočtu vydělají přibližně 180 až 300 korun!

Jde přitom o dřinu nejen namáhavou – většina turistů s jejich naplněné koše nedokáže ani zvednout, ale také zdraví nebezpečnou.

Kromě velkých krvavých otlaků a modřin na ramenou trpí většina z nich různými respiračními potížemi, a také problémy se zuby, které „rozpouští“ hadry nasáklé při dýchání oxidem siřičitým.

A tak, přestože je většině z nich 20 až 30 let, vypadají o deset let starší. „Možná se to nezdá, ale ti chlapi pracují možná v těch nejdrsnějších podmínkách na světě,“ říká k tomu George Kourounis.