„Zrádce!“ vykřikne atentátník na schodech římského Palazzo della Cancelleria a s nožem v ruce se vrhá po krku Pellegrinovi Rossimu. Ministerský předseda Papežského státu je na místě mrtev.
Když se o hrůzném činu dozvídá papež Pius IX., je silně otřesený. Tuší, že slovo o zrádcích bylo ve skutečnosti určeno jemu. Rozvášněný dav Římanů následně oblehne Svatého otce v jeho paláci.
„Roku 1846 se hnal ukvapeně dopředu a o dva roky později zase stejně ukvapeně obrátil,“ vysvětluje negativní nálady vůči Piovi IX. v Římě jeho nástupce Lev XIII. (1810–1903).
Problémem se stává papežův postoj ohledně Rakouska, které okupuje sever Itálie.
Zprvu po zvolení papežem se zdá, že Pius IX. (1792–1878) vytáhne do boje s nenáviděnou habsbursko-lotrinskou dynastií na Apeninském poloostrově, brzy ale změní názor. V jeho povaze je přece otcovská láska vůči všem…
Italové, volající po sjednocení své země, jsou krajně rozčarovaní. Pius IX. se po atentátu na Pellegrina Rossiho (1787–1848) stává uprostřed listopadu 1848 nedobrovolným vězněm ve svém paláci.
Nakonec se mu podaří utéct, snad v přestrojení za ženu. Prožité události jej znechutí natolik, že se z dřívějšího liberála stává zarputilý zpátečník.
Státníka přemohly city
„Jsem jako kámen, kam padnu, tam zůstanu ležet,“ přiznává svou tvrdošíjnost Pius IX. Se zarputilostí sobě vlastní odmítá všechny změny, k nimž v Evropě s revolučním rokem 1848 dochází.
V jiné době by byl možná všemi milován a obdivován, ve chvílích, kdy Itálie spěje mílovými kroky ke sjednocení, se však Pius prostě řečeno „nechytá“.
„Piovou osudovou chybou byla neschopnost reagovat jinak než s unáhlenou citovostí, místo aby hleděl překotný vývoj ovládnout jako střízlivě uvažující státník,“ uvádí německý historik Hans Kühner.
Uvažuje o exilu
„Řím, nebo smrt!“ hlásá proslulý italský revolucionář Giuseppe Garibaldi (1807–1882) v roce 1862. Stařec, trůnící na Petrově stolci, mu nedává spát. Ani Piovi však nejsou jeho slova lhostejná.
Obrací se tehdy na britského diplomata lorda Odo Russella (1829–1884) s dotazem, zda by mu Anglie poskytla politický azyl. Ten souhlasí, ale domů posílá zprávu, že situace zatím není tak vážná, aby bylo nutné Piovi nabídnout pomoc.
O dva roky později papež vydává Syllabus moderních omylů – shrnutí 80 novodobých tezí, které jsou z jeho pohledu kacířské.
„Odsouzen byl mimo jiné absolutní realismus, liberalismus a panteismus, stejně jako socialismus a komunismus,“ vypočítává současný historik Jaroslav Šebek. A Pius IX. si stále nedává pokoj a nepřestává píchat do vosího hnízda.
Na prosinec 1869 svolává tzv. První vatikánský koncil, během kterého je hlavním bodem jednání vyslovení souhlasu s papežovou neomylností. Vzhledem k dané době jde o absurditu, proti níž vystupují i někteří biskupové. Sněm raději předčasně opouštějí…
Pomstí se exkomunikací
Vatikánský koncil stále ještě zasedá, když do Říma v září 1870 vpadne italská armáda pod velením generála Raffaela Cadorny (1815–1897). Papežští vojáci jí vzdorují jen několik dnů.
Se světskou mocí, z níž se Svatí otcové po více než 1000 let těšili, je amen. Pius IX. se s nastalou situací vyrovnává těžko. V listopadu exkomunikuje všechny, kdo se na obsazení Říma podíleli.
Italský král Viktor Emanuel II. (1820–1878) se vše snaží urovnat a papeži nabízí výsady suverénního vládce malého území Vatikánu. „To už by se mohlo papeži navrhnout, aby se stal protestantem,“ podotýká posměšně francouzský velvyslanec.
Jeho předpoklad je správný. Pius IX. jakoukoli dohodu odmítá. Demonstrativně se zavírá ve svém paláci. Nepřestává však bojovat. V září 1874 vydává bulu Non Expedit, kterou všem italským katolíkům zakazuje podílet se na politickém životě země.
